Nový Zéland – země fjordů, ledovců, ovcí, tuleňů, hor, Pána Prstenů a pramála lidí

Na cestu na Nový Zéland jsem se vydala se svým francouzským kamarádem na sklonku zimní sezóny, což se ukázalo jako velmi prozíravý krok. Podle místních je právě toto období obvykle slunečné, suché a z našeho pohledu ani ne tak chladné. Zato léta bývají deštivá a daleko více zaplněná turisty. My o lidi při naší cestě zavadili jen zřídka, připadali jsme si chvílemi jako na odlehlé planetě, izolovaní od civilizace. Ne nadarmo se říká, že je na Zélandu víc ovcí než lidí (jižní ostrov velký zhruba jako 2 ČR obývá okolo milionu obyvatel). Celkem jsme najeli 2500km a viděli a zažili mnohé.

Náš road trip začal v hlavním městě jižního ostrova Christchurch. Z toho jsme ale moc neviděli, jeho prohlídku jsme si nachali až na závěr cesty. Do města jsme po tříhodinovém letu ze Sydney dorazili krátce před sobotní půlnocí a hned nám bylo jasné, že se nám na Zélandu bude líbit. I přes pokročilou noční hodinu byli lidé milí a ochotní a sympatická maorská řidička taxíku nám zříjemnila cestu do hostelu. 

Oproti Austrálii stál hostel daleko méně peněz a rozhodně byl luxusnější než australský standard. Novozélandský dolar je slabší než australský, 1NZD=15,6CZK. Cena za ubytování se pohybovala mezi 25 – 40NZD na osobu v dvojlůžkovém pokoji. Pořídili jsme si členství v síti YHA, které nám zajistilo ještě 10% slevu.

Lake Tekapo - Church of the Good Shepherd

V neděli ráno jsem vyzvedli zamluvené auto za 30NZD/den a vydali jsme se na jih po východo pobřežní hlavní silniční tepně. Z té jsme asi po 100km uhnuli do vnitrozemí a zamířili jsme blíže ke slibně zasněženým vrcholkům hor. Naší první destinací bylo jezero Tekapo a přilehlé stejnojmenné městečko. Hostel byl skvostně umístěn na březích jezera a dokonce jsme dostali pokoj, ze kterého jsme mohli rozjímat nad krásou jezera nonstop. Hlavní prohlídku okolí jsme nechali na nadcházející ráno. Pokochali jsme se fotogenickým kostelíčkem a vyjeli jsme k observatoři na kopci tyčícím se nad jezerem. Z Tekapa jsme pokračovali přes větší jezero Pukaki až do městečka Wanaka, které leží jak jinak než u přilehlého stejnojmenného jezera. Wanaka nás okouzlila svým odpočinkovým vrcholně prázdninovým charakterem, jako by se tu zpomalil čas. Naobědvali jsme se podle tipu Lonely Planet - dali jsme se snídani, která měla velikost a nutriční hodnotu oběda pro čtyřčlennou rodinu. Na brožurce z infocentra jsme si našli tříhodinnový stoupavý trek k ledovci vedoucí přes visutý most. Jeli jsme a jeli a začátek treku pořád nikde. Cesta se postupně změnila v nezpevněnou, přibyly stáda ovcí a brody, kterými jsme museli projíždět. Už nám to bylo divné, na mapě trek začínal kousek za městem. Po hodině jsme konečně našli start a pak zjistili, že mapa mimo město změnila měřítko a popis pod mapou (který jsme ignorovali) zmiňoval všechny prožité překážky i informaci o čase. Mezitím už značně pokročilo odpoledne. Rozhodli jsme se na trek přesto vydat s tím, že se případně otočíme před cílem. Nakonec jsme celou vzdálenost ušli v polovičním čase a přesně se soumrakem jsme se vrátili k autu. Ještě nás ten den ovšem čekal přejezd až do Queenstownu, který jsme absolvovali už za tmy.

Lanovka v Queenstown

Queenstown slouží jako turistická centrála jižního ostrova. Město leží u jezera Wakatipu (napadla nás myšlenka, jestli na Zélandu není taky víc jezer než lidí) a nabízí svým návštěvníkům širokou nabídku aktivit. V roce 1988 zde dal AJ Hackett vznik bungy jumpingu. Adrenalinoví nadšenci tu skákali a dodnes skáčou z mostu Kawarau. My se ovšem rozhodli získat raději svou první lyžařskou zkušenost na jižní polokouli. Na výběr jsme měli čtyři lyžařská střediska - Remarkables, Cardona, Treble Cone a našeho vítěze - Coronet Peak. Dostali jsme luxusní slunečný den a teplotu okolo tří stupňů. Středisko leží poměrně nízko, mezi 1600-1900m, a tak musí provozovatelé uměle zasněžovat i během dne. Velikostí se Coronet Peak dá přirovnat k českým horám, jeden den lyžování rozhodně stačí. Cenové přirovnání už se použít nedá. Jednodenní permanentka vyjde na obludných $95. Ale stálo to za to, výhled na okolní krajinu, jezero i město byl nezapomenutelný. Po fyzicky náročném dni jsme se rozhodli odměnit proslaveným Fergburgerem. Už při příchodu nám bylo jasné, že se tu nemluví o ledajakém burgeru. Horda lidé vyhřezávala před prodejnou na ulici, většina čekající s pivem v ruce na svůj vytoužený fergžvanec. Na to, že se jedná v podstatě o fast food, jsme na svou objednávku museli čekat přes půl hodiny. Zachránilo nás pivo, psaní pohledů a pohled do spokojených žvýkajících tváří dříve odměněných zákazníků. A burger to byl vskutku neuvěřitelný! Dala jsem si "sweet bambi" s fiordlandskou zvěřinou a oblizovala jsem se až za ušima. Následujícího rána jsme si po této zkušenosti zašli pro kávu a koblihu do sousedící Fergpekárny. Kobliha boston byla tak neskutečná, že jsme si přikoupili ještě dvě na cestu.    

Milford Sound na malbě Eugene von Guérarda y roku 1877.

Toho dne jsme vyráželi nebývale brzy, jelikož nás čekala 300km cesta k fjordu Milford Sound a stejný úsek zpět. Vzdušnou čarou leží Milford Sound velmi blízko Queenstown, proto spousta lidí volí variantu přeletu helikoptérou. Po silnici se musí oklikou přes městečko Te Anau u stejnojmenného jezera (mám to ještě psát?). Cesta byla nádherná, umocněná čarokrásným svítáním. Focení jsme si nicméně nechávali až na cestu zpět, abychom k Milford Sound dorazili dříve než početné turistické autobusy mířící na plavby s obědem. Na Milford Sound totiž není nic jiného než dvouhodinová plavba fjordem, s vyplutím do Tasmanského moře a zpět. A jak jinak si taky prohlédnout fjord, že. Jedna úchvatná scenérie střídala druhou. Dokonce nám vyšlo i počasí, měli jsme polojasno, přičemž na Milford Sound prší v průměru 182 dní v roce. Zvrásněná krajina fjordu je pokryta nespočetnými vodopády a místní fauna zahrnuje tuleně, kteří se v koloniích válejí na okolních balvanech. Po cestě z fjordu jsme se zastavili u Te Anau a dali si kratší trek okolo jezera, abychom ten den nevozili svoje zadky jen v autě nebo na lodi.

Druhá půlka výletu v příštím příspěvku, milí čtenáři...