Lidi by si neměli
jako melodii budíku na mobilu nastavovat svojí oblíbenou písničku, protože je
téměř nevyhnutelné, že se jim do týdne zprotiví. Mluvím z vlastní smutné
zkušenosti. O to víc si to uvědomuju, když se ta moje oblíbená (příznačně se v ní zpívá "Roll that stone out of the way" - ano, odvalte ten kámen z mého těla, ať můžu vstát!)) krutě rozezní
v šest hodin ráno. Je ještě šero, ale ptáci už řvou o sto šest. Po deseti
minutovém boji sama se sebou se mi podaří rozhýbat nespolupracující tělo,
převléct se do sportovního a po lehkém občerstvení v podobě pomeranče
dopravit na zničující hodinu internalového tréninku. Deset sebevrahů sem
dobrovolně chodí každý čtvrtek v tuhle nekřesťanskou hodinu do sálu plného
rozmanitých sportovních propriet, aby tělu nahradili nedostatek pohybu
vyplývající ze sedavého zaměstnání. Po hodině sprintů, běhání do schodů a
zvedání činek se cítím příjemně unavená
a ospravedlněná dát si k snídani místo obvyklého jogurtu s ovocem
dietology zatracovaný toast se sýrem a šunkou. Je nádherný zimní srpnový den a
já se nacházím na jižní polokouli v Sydney, kde se už deset měsíců snažím
více či méně úspěšně zabydlovat.
Obléknu se do pracovního a odebírám se na
vlak, který v Sydney slouží jako pražské metro. Pán prodávající jízdenky
je Ind a před mým odchodem mi dá radu do života: „Slečno, nezapomínejte se
usmívat“. Ranní cestu vlakem miluju. Jezdím většinou mimo špičku, což mi
umožňuje posadit se a v klidu si číst knížku, aniž bych musela nechtěně
vyslechnout rozpačitě vynucené konverzace ostatních spolucestujících, kteří se
znají jen povrchně od vidění, ale přesto mají pocit, že by se v rámci
společenských konvencí měli o něčem bavit. Cesta do práce mi trvá okolo dvaceti
minut a vede přes majestátní Harbour Bridge. Nikdy neodolám a pokaždé se
s pocitem obdivu kochám pohledem na záliv a budovu Opery. Je to takový můj
rituál. Stejný jsem měla v Praze při cestě tramvají přes Jiráskův most - tam
jsem obdivovala Vltavu a siluetu Pražského hradu.
Vystupuju na stanici u
Radnice, ze které to mám do kanceláře jen pár kroků. Výtahem vyjedu do čtvrtého
patra a vcházím do prostor naší neziskovky. Postupně zdravím indického šéfa i
ostatní trousící se kolegy – Polku, Argentinku, Inda, Itala a Estonku. Naše
práce sestává z přípravy kulturních a společenských akcí s indickou
tématikou. Organizujeme festivaly, konference, semináře, píšeme granty a
oslovujeme potenciální sponzory. Nestihnu si ani odložit a už mi zvoní telefon.
Paní ze Státní galerie po mně chce víc informací k naší grantové žádosti,
který je zaujala. Následně přichází kurýr s osmisty výtisky našeho
časopisu, který tvoříme v Sydney, posíláme do Indie k tisku,
přijímáme zpět v Sydney k distribuci a asi sto kopií posíláme zpět předplatitelům
do Indie. Svět je jedna velká globální vesnice.
Pomalu se blíží čas oběda
a s kolegyní řešíme každodenní dilema, kam se jít posilnit. Jsou to muka,
jelikož se okolo nás vyskytuje tolik výborných restaurací a rozmanitých
kuchyní. Už jsem si nicméně vytvořily oblíbenou pětici, kterou periodicky
navštěvujeme každý týden. Japonsko, Indie, Itálie, Španělsko, Turecko. Dnes
připadá den na Turky, proto vyrážíme do přístavu na výtečnou pečenou placku
gozleme se sýrem a špenátem. Během jídla nám nedají pokoj ptáci ibis, kterých
je v Sydney spousta a jsou to vypočítavý žebráci, kam se hrabou bezdomovci
v Praze. Odpoledne v práci ubíhá rychle a já už se těším na večerní
program.
Po práci mě vyzvedává můj kamarád a zajdeme na večeři a skleničku
červeného do restaurace, která je právě nejvíc v kurzu a jmenuje se „Luční
kobylka“. Nad hlavami se nám kývá desítka lustrů prapodivných tvarů a barev,
denní menu je napsané křídou na černé tabuli nad barem a přelaskavý personál
nám automaticky přináší kohoutkovou vodu ve skleničkách od marmelády.
Povečeříme lehce, neboť neoplýváme dostatkem času. Čeká nás totiž přesun do
hipster čtvrti Newtown, která je centrem všeho extravagantního. Patříte
k čtyřprocentní menšině, vyznáváte S&M, gotiku, rádi otevřeně mluvíte o sexu a baví vás bohémský
kavárenský život? Pak patříte právě sem!
Naším cílem je kino Dendys, kde se koná
Festival kanadského filmu. Vybrala jsem film Replicas podle hodnocení na Imdb,
ČSFD se ukázalo němá. Dle letmého přečtení děje jsem dospěla k závěru, že
jdeme na intimní rodinné drama. Jak osudově jsem se mýlila! Žánr filmu by se
dal popsat jako děsivý thriller, ve kterém atmosféru umocňuje plíživá hudba. Celou dobu žmoulám kamarádovu ruku a přísahám, že celé dvě
hodiny nedýchám. V rámci žánru ovšem kvalitní zážitek.
Film končí až okolo
jedenácté a já si uvědomuju, že už se mi začínají neovladatelně zavírat víčka. S kamarádem
se rozloučím před vlakovým nástupištěm, jelikož on v Newtownu bydlí. Na
vlak čekám půl hodiny s dalšími pár lidmi, než konečně někoho napadne
podívat se na jízdní řád a zjistit, že už poslední vlak dávno odjel. Naštěstí
se nás najde pár, co míří stejným směrem, a tak v rámci finančních úspor
sdílíme taxíka. Z centra vlaky ke mně přes most ještě jedou, tak do
jednoho z posledních vděčně nasedám. Jaké je moje překvapení, když mi dvě
stanice před mojí cílovou destinací oznámí, že vlak dál nejede, že musím na
bus. Chce se mi brečet. Zničeně se odkolíbám na autobusovou zastávku, kde musím
čekat dalších dvacet minut. Domů dorazím až těsně před jednou, připravená
umřít. Ve vteřině usínám s příslibem očekávání, co mi přinese další den
v Sydney.
Žádné komentáře:
Okomentovat