Nový Zéland - část druhá

Náš tolkienovský výlet pokračuje z jižního regionu Otago severo-západně směrem k tasmanskému pobřeží. Museli jsme to vzít podruhé přes krásnou Wanaku, pro alternaci jsme zvolili jinou, malebně klikatou a kratší, zato časově náročnější cestu. Z Wanaky vede silnice č.6 podél dlouhé strany jezera, za nímž se rozprostírá národní park Mount Aspiring proťatý Haast Passem. Máme hlad a po cestě toho v nabídce zas tolik není. Nouze nás donutí zastavit ve vesničce Makarora u opuštěné restaurace u silnice. V širokém okolí ani živáčka, vítr si pohrává se skřípající železnou cedulí nad vchodem. Uvnitř se lekneme polohluché stařeny s popáleným obličejem, jediné osoby v rozlehlé místnosti. Ze skromné nabídky si objednáme zeleninovou polévku a sendvič a jídlo si raději odneseme sníst k venkovním dřevěným lavicím. Chuťově nemastný neslaný oběd spravíme aspoň bostonskou koblihou dovezenou z Fergpekárny.

Haast Pass

Haast Pass se ukazuje být velmi příjemnou krajinou plnou vodopádů a pěších stezek různých délek a obtížností. My se rozhodneme pro náročnější procházku hustým lesem do strmého kopce, jejíž přírodní charakter občas znesnadňuje určit, kudy cesta vůbec vede. Kluzké kameny a mechy mi způsobí komiksový pád na kostrč. Skončím s bahnem i za nehty. Při návratu k autu potkáme maskovaného muže s malorážkou, který si jde na stejnou cestu zastřílet. To bylo o fous.

Odpoledne zatím pokročilo, a proto poněkud smradlaví usedáme do auta, jelikož nás čeká ještě asi 200km do vesničky Franz Josef u stejnojmenného ledovce. Do hostelu dorazíme za tmy po deváté večer, dredatý hippie recepční nám zrovna lepí klíč před vchod. Máme hlad, jenže takhle pozdě už je všude zavřeno. Jediné potraviny, které však vlastníme, jsou špagety a slanina a k tomu červené víno. Rozhodneme se nejdřív posilnit vínem, abychom snáze přežili chuť suchých těstovin. O to víc naše žaludky protestují, když vedle nás skupinka Asiatů připravuje opulentní hostinu zahrnující mušle a polévku Tom Yam s krevetami. Nám by stačila aspoň trocha kečupu, ale hrdost nám nedovolí o něj požádat. Po mizerné večeři si zahrajeme pro zlepšení nálady kulečník a odebereme se ke spánku.

Lake Matheson - takhle to mělo vypadat.

Ráno naše první kroky vedou k Franz Josef ledovci. Kamenitá cesta širokým údolím postupně odhaluje pohled na masu zmrzlé hmoty, která se denně pohybuje až o několik metrů. Na konci cesty turisty varuje informační tabule před nebezpečím, které hrozí těm, co se vydají dál. Poslušně se tedy obrátíme a cestou zpět se zastavíme u vodopádu s duhou, kde se Francois vykoupe v ledové vodě. Z ledovce Franz Josef se vrátíme zhruba 30km k ledovci Fox, který mě osobně nadchne víc, hlavně kvůli vstupnímu údolí, které je uzavřenější a členitější. Párkrát dokonce uslyšíme pohyb ledovce a kamenů, jehož zvuk je hrozivě umocněn ozvěnou okolních hor. Z ledovce Fox přejedeme k nedalekému jezeru Matheson, které nám všichni doporučovali kvůli jeho zrcadlové hladině, ve které se odráží nejvyšší novozélandská hora Mt Cook (3754m). Trek okolo jezera má 2,6km a je sám o sobě kouzelný. Mraky nicméně halí Mt Cook do neproniknutelného hávu, a i kdyby nehalily, vítr čeřící hladinu odejímá jezeru jeho zrcadlový efekt. Opět se dostáváme do křížku s časem, už jsou tři odpoledne a my se ještě potřebujeme naobědvat a dojet 400km do dnešního cíle - lázní Hanmer Springs. Za postupujícího stmívání projíždíme ošklivými industriálními městy Hokitika a Greymouth na pobřeží. V Greymouth uhýbáme na silnici č.7 zpět do vnitrozemí k horám. Do hostelu se dotaneme znovu až okolo deváté, tentokrát již poučeni se zásobami jídla.

Hanmer Springs

Lázeňské městečko Hanmer Springs není samo o sobě nijak zajímavé, až na svoji hlavní atrakci - termální prameny. Proto se hned v deset ráno posilněni snídaní vydáme do lázeňských termálních bazénů. K našemu překvapení musíme vystát dlouhou frontu dříve dorazivších maminek s dětmi a mládežníků s ranní kocovinou. Očividně jsme popularitu lážní podcenili. Venkovní komplex termálních bazenů s výhledem na okolní zasněžené vrcholky hor je však dostatečně velký, takže se v něm dav návštěvníků příjemně rozloží. K dispozici máme velký počet kouřících bazénků o různých teplotách a různém složení minerálů. Pro odlehčení lázně nabízí i sladkovodní 25m plavecký bazén, dva tobogány a trychtýř. Párkrát se svezeme než nás místní dozor opatrně upozorní, že na skluzavky potřebudeme speciální náramek za $10. Nevadí, stejně už se nám z trychtýře dělalo špatně. Dvě hodiny se máčíme a vstřebáváme minerály, které poměrně unavují svaly. Na to, že jsme se v podstatě jen "váleli", se cítíme jako po tělocviku. Nejteplejší bazén o teplotě 42°C evokuje pocit vařícího se kotlíku polévky. Vydržíme v něm 12 minut, dýl ani náhodou. 

Uzavřený střed města Red Zone

Z Hanmer Springs nás čeká návrat zpět do Christchurch. Bereme to trochu oklikou přes východopobřežní městečko Cheviot, kde se zastavíme a dotkneme Jižního Tichého oceánu. Postupně se smiřujeme s návratem do civilizace, kterou reprezentuje vyšší počet aut na hlavní silnici č.1 a taky fakt, že po týdnu naladíme konečně nějakou radio stanici. A ještě k tomu na ní hrají dnb a dubstep! V Christchurch se trochu ztratíme při hledání hostelu, nepomáhá ani skutečnost, že se klasicky nacházíme v časovém presu. Rychle vyložíme zavazadla a vezeme auto zpět do půjčovny. Zbytek večera je vyhrazen pro krátké seznámení se s Christchurch. Město působí velmi smutně, jelikož ho v únoru 2011 postihlo silné zemětřesení. Střed města Red Zone s katedrálou zůstává v polorozbořeném stavu, obehnaný zátarasami, nepřístupný jak chodcům tak dopravním prostředkům. Rekonstrukce prý potrvá až od roku 2014. Ač se městem pohybujeme o sobotním večeru, máme pocit, že se nacházíme v městě duchů. Lidí i aut se v ulicích vyskytuje jen poskromnu, potíž máme i s nalezením otevřené restaurace pro účel večeře. Nakonec zapadneme do téměř jediného a proto narvaného podniku - turecké restaurace s břišními tanečnicemi. Lehce bizardní, ale příjemný zážitek. Lahodně chutná kebab i baklava jako sladká tečka. A na zapití turecké pivo Efes. Po večeři se pomalu vracíme do hostelu, stejně ve městě není co dělat a my se musíme připravit na časný odjezd na letiště následujícího rána.   

V neděli vstáváme v nekřesťanské čtyři ráno, necháme se nabrat taxíkem a trochu nepřítomně  nasloucháme vyprávění maorského řidiče (co říkal, vám nepovím). Letadlo Air New Zealand se s námi vznáší v sedm a po osmé dosedáme zpět v Sydney (časový posun mezi městy je 2h).

We will be back!

Pro vizuálně založené ne-facebook čtenáře fotoreportáž zde.

Nový Zéland – země fjordů, ledovců, ovcí, tuleňů, hor, Pána Prstenů a pramála lidí

Na cestu na Nový Zéland jsem se vydala se svým francouzským kamarádem na sklonku zimní sezóny, což se ukázalo jako velmi prozíravý krok. Podle místních je právě toto období obvykle slunečné, suché a z našeho pohledu ani ne tak chladné. Zato léta bývají deštivá a daleko více zaplněná turisty. My o lidi při naší cestě zavadili jen zřídka, připadali jsme si chvílemi jako na odlehlé planetě, izolovaní od civilizace. Ne nadarmo se říká, že je na Zélandu víc ovcí než lidí (jižní ostrov velký zhruba jako 2 ČR obývá okolo milionu obyvatel). Celkem jsme najeli 2500km a viděli a zažili mnohé.

Náš road trip začal v hlavním městě jižního ostrova Christchurch. Z toho jsme ale moc neviděli, jeho prohlídku jsme si nachali až na závěr cesty. Do města jsme po tříhodinovém letu ze Sydney dorazili krátce před sobotní půlnocí a hned nám bylo jasné, že se nám na Zélandu bude líbit. I přes pokročilou noční hodinu byli lidé milí a ochotní a sympatická maorská řidička taxíku nám zříjemnila cestu do hostelu. 

Oproti Austrálii stál hostel daleko méně peněz a rozhodně byl luxusnější než australský standard. Novozélandský dolar je slabší než australský, 1NZD=15,6CZK. Cena za ubytování se pohybovala mezi 25 – 40NZD na osobu v dvojlůžkovém pokoji. Pořídili jsme si členství v síti YHA, které nám zajistilo ještě 10% slevu.

Lake Tekapo - Church of the Good Shepherd

V neděli ráno jsem vyzvedli zamluvené auto za 30NZD/den a vydali jsme se na jih po východo pobřežní hlavní silniční tepně. Z té jsme asi po 100km uhnuli do vnitrozemí a zamířili jsme blíže ke slibně zasněženým vrcholkům hor. Naší první destinací bylo jezero Tekapo a přilehlé stejnojmenné městečko. Hostel byl skvostně umístěn na březích jezera a dokonce jsme dostali pokoj, ze kterého jsme mohli rozjímat nad krásou jezera nonstop. Hlavní prohlídku okolí jsme nechali na nadcházející ráno. Pokochali jsme se fotogenickým kostelíčkem a vyjeli jsme k observatoři na kopci tyčícím se nad jezerem. Z Tekapa jsme pokračovali přes větší jezero Pukaki až do městečka Wanaka, které leží jak jinak než u přilehlého stejnojmenného jezera. Wanaka nás okouzlila svým odpočinkovým vrcholně prázdninovým charakterem, jako by se tu zpomalil čas. Naobědvali jsme se podle tipu Lonely Planet - dali jsme se snídani, která měla velikost a nutriční hodnotu oběda pro čtyřčlennou rodinu. Na brožurce z infocentra jsme si našli tříhodinnový stoupavý trek k ledovci vedoucí přes visutý most. Jeli jsme a jeli a začátek treku pořád nikde. Cesta se postupně změnila v nezpevněnou, přibyly stáda ovcí a brody, kterými jsme museli projíždět. Už nám to bylo divné, na mapě trek začínal kousek za městem. Po hodině jsme konečně našli start a pak zjistili, že mapa mimo město změnila měřítko a popis pod mapou (který jsme ignorovali) zmiňoval všechny prožité překážky i informaci o čase. Mezitím už značně pokročilo odpoledne. Rozhodli jsme se na trek přesto vydat s tím, že se případně otočíme před cílem. Nakonec jsme celou vzdálenost ušli v polovičním čase a přesně se soumrakem jsme se vrátili k autu. Ještě nás ten den ovšem čekal přejezd až do Queenstownu, který jsme absolvovali už za tmy.

Lanovka v Queenstown

Queenstown slouží jako turistická centrála jižního ostrova. Město leží u jezera Wakatipu (napadla nás myšlenka, jestli na Zélandu není taky víc jezer než lidí) a nabízí svým návštěvníkům širokou nabídku aktivit. V roce 1988 zde dal AJ Hackett vznik bungy jumpingu. Adrenalinoví nadšenci tu skákali a dodnes skáčou z mostu Kawarau. My se ovšem rozhodli získat raději svou první lyžařskou zkušenost na jižní polokouli. Na výběr jsme měli čtyři lyžařská střediska - Remarkables, Cardona, Treble Cone a našeho vítěze - Coronet Peak. Dostali jsme luxusní slunečný den a teplotu okolo tří stupňů. Středisko leží poměrně nízko, mezi 1600-1900m, a tak musí provozovatelé uměle zasněžovat i během dne. Velikostí se Coronet Peak dá přirovnat k českým horám, jeden den lyžování rozhodně stačí. Cenové přirovnání už se použít nedá. Jednodenní permanentka vyjde na obludných $95. Ale stálo to za to, výhled na okolní krajinu, jezero i město byl nezapomenutelný. Po fyzicky náročném dni jsme se rozhodli odměnit proslaveným Fergburgerem. Už při příchodu nám bylo jasné, že se tu nemluví o ledajakém burgeru. Horda lidé vyhřezávala před prodejnou na ulici, většina čekající s pivem v ruce na svůj vytoužený fergžvanec. Na to, že se jedná v podstatě o fast food, jsme na svou objednávku museli čekat přes půl hodiny. Zachránilo nás pivo, psaní pohledů a pohled do spokojených žvýkajících tváří dříve odměněných zákazníků. A burger to byl vskutku neuvěřitelný! Dala jsem si "sweet bambi" s fiordlandskou zvěřinou a oblizovala jsem se až za ušima. Následujícího rána jsme si po této zkušenosti zašli pro kávu a koblihu do sousedící Fergpekárny. Kobliha boston byla tak neskutečná, že jsme si přikoupili ještě dvě na cestu.    

Milford Sound na malbě Eugene von Guérarda y roku 1877.

Toho dne jsme vyráželi nebývale brzy, jelikož nás čekala 300km cesta k fjordu Milford Sound a stejný úsek zpět. Vzdušnou čarou leží Milford Sound velmi blízko Queenstown, proto spousta lidí volí variantu přeletu helikoptérou. Po silnici se musí oklikou přes městečko Te Anau u stejnojmenného jezera (mám to ještě psát?). Cesta byla nádherná, umocněná čarokrásným svítáním. Focení jsme si nicméně nechávali až na cestu zpět, abychom k Milford Sound dorazili dříve než početné turistické autobusy mířící na plavby s obědem. Na Milford Sound totiž není nic jiného než dvouhodinová plavba fjordem, s vyplutím do Tasmanského moře a zpět. A jak jinak si taky prohlédnout fjord, že. Jedna úchvatná scenérie střídala druhou. Dokonce nám vyšlo i počasí, měli jsme polojasno, přičemž na Milford Sound prší v průměru 182 dní v roce. Zvrásněná krajina fjordu je pokryta nespočetnými vodopády a místní fauna zahrnuje tuleně, kteří se v koloniích válejí na okolních balvanech. Po cestě z fjordu jsme se zastavili u Te Anau a dali si kratší trek okolo jezera, abychom ten den nevozili svoje zadky jen v autě nebo na lodi.

Druhá půlka výletu v příštím příspěvku, milí čtenáři...

Jeden den v Sydney

Lidi by si neměli jako melodii budíku na mobilu nastavovat svojí oblíbenou písničku, protože je téměř nevyhnutelné, že se jim do týdne zprotiví. Mluvím z vlastní smutné zkušenosti. O to víc si to uvědomuju, když se ta moje oblíbená (příznačně se v ní zpívá "Roll that stone out of the way" - ano, odvalte ten kámen z mého těla, ať můžu vstát!)) krutě rozezní v šest hodin ráno. Je ještě šero, ale ptáci už řvou o sto šest. Po deseti minutovém boji sama se sebou se mi podaří rozhýbat nespolupracující tělo, převléct se do sportovního a po lehkém občerstvení v podobě pomeranče dopravit na zničující hodinu internalového tréninku. Deset sebevrahů sem dobrovolně chodí každý čtvrtek v tuhle nekřesťanskou hodinu do sálu plného rozmanitých sportovních propriet, aby tělu nahradili nedostatek pohybu vyplývající ze sedavého zaměstnání. Po hodině sprintů, běhání do schodů a zvedání činek  se cítím příjemně unavená a ospravedlněná dát si k snídani místo obvyklého jogurtu s ovocem dietology zatracovaný toast se sýrem a šunkou. Je nádherný zimní srpnový den a já se nacházím na jižní polokouli v Sydney, kde se už deset měsíců snažím více či méně úspěšně zabydlovat. 

Obléknu se do pracovního a odebírám se na vlak, který v Sydney slouží jako pražské metro. Pán prodávající jízdenky je Ind a před mým odchodem mi dá radu do života: „Slečno, nezapomínejte se usmívat“. Ranní cestu vlakem miluju. Jezdím většinou mimo špičku, což mi umožňuje posadit se a v klidu si číst knížku, aniž bych musela nechtěně vyslechnout rozpačitě vynucené konverzace ostatních spolucestujících, kteří se znají jen povrchně od vidění, ale přesto mají pocit, že by se v rámci společenských konvencí měli o něčem bavit. Cesta do práce mi trvá okolo dvaceti minut a vede přes majestátní Harbour Bridge. Nikdy neodolám a pokaždé se s pocitem obdivu kochám pohledem na záliv a budovu Opery. Je to takový můj rituál. Stejný jsem měla v Praze při cestě tramvají přes Jiráskův most - tam jsem obdivovala Vltavu a siluetu Pražského hradu. 

Vystupuju na stanici u Radnice, ze které to mám do kanceláře jen pár kroků. Výtahem vyjedu do čtvrtého patra a vcházím do prostor naší neziskovky. Postupně zdravím indického šéfa i ostatní trousící se kolegy – Polku, Argentinku, Inda, Itala a Estonku. Naše práce sestává z přípravy kulturních a společenských akcí s indickou tématikou. Organizujeme festivaly, konference, semináře, píšeme granty a oslovujeme potenciální sponzory. Nestihnu si ani odložit a už mi zvoní telefon. Paní ze Státní galerie po mně chce víc informací k naší grantové žádosti, který je zaujala. Následně přichází kurýr s osmisty výtisky našeho časopisu, který tvoříme v Sydney, posíláme do Indie k tisku, přijímáme zpět v Sydney k distribuci a asi sto kopií posíláme zpět předplatitelům do Indie. Svět je jedna velká globální vesnice. 

Pomalu se blíží čas oběda a s kolegyní řešíme každodenní dilema, kam se jít posilnit. Jsou to muka, jelikož se okolo nás vyskytuje tolik výborných restaurací a rozmanitých kuchyní. Už jsem si nicméně vytvořily oblíbenou pětici, kterou periodicky navštěvujeme každý týden. Japonsko, Indie, Itálie, Španělsko, Turecko. Dnes připadá den na Turky, proto vyrážíme do přístavu na výtečnou pečenou placku gozleme se sýrem a špenátem. Během jídla nám nedají pokoj ptáci ibis, kterých je v Sydney spousta a jsou to vypočítavý žebráci, kam se hrabou bezdomovci v Praze. Odpoledne v práci ubíhá rychle a já už se těším na večerní program. 

Po práci mě vyzvedává můj kamarád a zajdeme na večeři a skleničku červeného do restaurace, která je právě nejvíc v kurzu a jmenuje se „Luční kobylka“. Nad hlavami se nám kývá desítka lustrů prapodivných tvarů a barev, denní menu je napsané křídou na černé tabuli nad barem a přelaskavý personál nám automaticky přináší kohoutkovou vodu ve skleničkách od marmelády. Povečeříme lehce, neboť neoplýváme dostatkem času. Čeká nás totiž přesun do hipster čtvrti Newtown, která je centrem všeho extravagantního. Patříte k čtyřprocentní menšině, vyznáváte S&M, gotiku, rádi otevřeně mluvíte o sexu a baví vás bohémský kavárenský život? Pak patříte právě sem! 

Naším cílem je kino Dendys, kde se koná Festival kanadského filmu. Vybrala jsem film Replicas podle hodnocení na Imdb, ČSFD se ukázalo němá. Dle letmého přečtení děje jsem dospěla k závěru, že jdeme na intimní rodinné drama. Jak osudově jsem se mýlila! Žánr filmu by se dal popsat jako děsivý thriller, ve kterém atmosféru umocňuje plíživá hudba. Celou dobu žmoulám kamarádovu ruku a přísahám, že celé dvě hodiny nedýchám. V rámci žánru ovšem kvalitní zážitek. 

Film končí až okolo jedenácté a já si uvědomuju, že už se mi začínají neovladatelně zavírat víčka. S kamarádem se rozloučím před vlakovým nástupištěm, jelikož on v Newtownu bydlí. Na vlak čekám půl hodiny s dalšími pár lidmi, než konečně někoho napadne podívat se na jízdní řád a zjistit, že už poslední vlak dávno odjel. Naštěstí se nás najde pár, co míří stejným směrem, a tak v rámci finančních úspor sdílíme taxíka. Z centra vlaky ke mně přes most ještě jedou, tak do jednoho z posledních vděčně nasedám. Jaké je moje překvapení, když mi dvě stanice před mojí cílovou destinací oznámí, že vlak dál nejede, že musím na bus. Chce se mi brečet. Zničeně se odkolíbám na autobusovou zastávku, kde musím čekat dalších dvacet minut. Domů dorazím až těsně před jednou, připravená umřít. Ve vteřině usínám s příslibem očekávání, co mi přinese další den v Sydney.