Australská tržní ekonomika

Jedna rada na začátek pro zarputilé zastánce čistě tržní ekonomiky, kapitalismu a Klause. Přestěhujte se do Austrálie. Místní ekonomika se tu totiž řídí principem „kdo má peníze, ten jede“ případně „bez peněz do hospody nelez“. Sydney je jedno z nejdražších měst světa, nicméně jeho obyvatele to ve většině případů netrápí (viz jeho zvolení šestým nejpříjemnějším městem pro život ze 140 hodnocených měst – zdroj:The Economist Intelligence Unit; Austrálie jako celek, tentokrát podle hodnocení OSN, zůstala druhá za Norskem jako nejpříjemnější země pro život - aby taky ne, když má v první desítce měst hned 5 zástupců, včetně vítězného Melbourne). Australané vydělávají štědré sumy, proto je ani netrápí, že si za leccos připlatí. Například cena ovoce a zeleniny je nepochopitelně přemrštěná, když berete v potaz, že si Austrálie valnou většinu vypěstuje sama. Když do toho ještě přijde zničená úroda kvůli nepřízni počasí, vyšplhá se cena banánů až na $13 za kilo (!).  Potraviny obecně jsou o něco dražší, ale je tu větší výběr a lepší kvalita.

Ceny v restauracích jsou také mnohonásobně vyšší, za standardní večeři v restauraci s pitím necháte v průměru $50. Spropitné Australané moc nenechávají (příliš sociální) a účet se zásadně nerozpočítává (skvělá zpráva pro společnost deseti přátel). Líbí se mi politika BYO neboli „Bring your own“ neboli „Přines si své vlastní“, která znamená, že si za mírný poplatek zvaný „korkovné“ přinesete ke konzumaci vlastní pivo nebo víno.

To je však zřejmě maximum sociálního cítění, které si místní společnost dovolí. zadarmo tu nedostanete/ nezažije/ neuvidíte/ neuslyšíte téměř nic. To bylo pro mě nemilé překvapení především v případě kulturních akcí. V Praze se to jimi jen hemží, tady však není strategie získaní peníze na projekt přes štědré sponzory mezi organizátory akcí populární, známá nebo lákavá (jedno z toho nebo kombinace všech tří), a tak lidé platí za vstupné na cokoliv jako mourovatí.

Neuvěřitelné ceny člověk nachází v oblasti nemovistostí, za malý byt v Sydney byste v ČR pořídili několikapatrový luxusní dům. Nájem se logicky odvíjí od tržní ceny nemovitostí, týdně tu za bydlení platím to, co bych v Praze platila za měsíc. To mi připomíná další zajímavý fakt – nájemné a mzda se tu vyplácí týdně, ne jako v Evropě měsíčně. Kdyby prý Australané dostávali plat jednou měsíčně, neměl by jim šanci vystačit ani do půlky měsíce. Australané zkrátka žijí přítomností a plánují spíš krátkodobě.

Rovněž cena za dopravu po městě nespadá do kategorie cen zvaných „lidové“. za neomezenou lítačku po městě, avšak jen v zóně 1, čili centru a blízkém okolí, zaplatíte týdně $41. Proto jsem se rozhodla omezit své cestování jen na vlak a v tom případě platím na své omezené trase těch dolarů „jen“ 25. za cestu autobusem pak podle délky trasy vysolíte od $2,6 do $4. Některé autobusy tu fungují jen jako tzv. „prepaid“, což znamená, že bez lítačky za hotovost svezení nepořídíte. Možností by bylo pořídit si auto, ale to má pro mě pár háčků. Předně jsou tu auta drahá jako čert. No a pak je tu problém s jízdou vlevo a orientací po městě, volant na druhé straně a řazení levou rukou ani nezmiňuju. Australané si nicméně na svých kovových ořích dají záležet, rádi jimi dávají na odiv svou důležitost. Proto se už nedivím, když na espézetkách vídám nápisy typu „guru4u“, „bj69jb“ nebo „L1O2V3E4“.

Abych ale nebyla tak černo-bílá, musím uznat, že se začínají ve společnosti dít změny. Například některé restaurace a kavárny po skončení otevírací doby roznášejí neprodané sendviče bezdomovcům. Poprvé jsem se tu setkala s termínem Dumpster Diving či Freeganism – hnutí, které existuje ve společnosti k mému překvapení už pěkně dlouho, ale já ho zaregistrovala až tady. Jedná se o skupinu lidí, kteří se živí zásadně odpadem ze supermarketů. Chtějí tak upozornit na plýtvání zdroji, jelikož toto vyhozené jídlo je v zásadě zdraví neškodné, bylo však vyhodnoceno jako odpod z důvodu poškozeného obalu nebo blížícího se konce spotřební doby. 

Jako levnější jsem zatím v Sydney vypozorovala: pohonné hmoty (ačkoli ropu dováží, na vlastním území ji však zpracovává a těží vlastní zemní plyn), fitness centra (kult těla), služby bank (a pak že to bez poplatků nejde!) a mobilních operátorů (to je asi za ten mizerný signál).

Ještě ve zkratce přehled osobních událostí uplynulého týdne:

• zažívám první kolaudačku přátel přátel, které  jsem sice vůbec neznala, ale poznala. Rodinný původ asyrský, jak to u správných Australanů má být.
• Konečně z bytu vyklizím poslední pozůstatky původního nájemníka a můj pokoj tak může být prohlášen za 100% ženský.
• Při běhání objevuju novou úchvatnou přírodní rezervaci a splývám v ní s původní australskou faunou i flórou. Jsem v ní za krásného nedělního odpoledne sama, ostatní jsou ve fitku.
• Konečně (zde bych chtěla položit silný důraz na toto slovo) jsem si pořídila členskou kartičku do knihovny, půjčila si rovnou tři knihy zároveň a začala jsem číst. Nutno dodat, že moc vtipnou, zábavnou a srozumitelnou knížku, která skvěle pomáhá zabít čas strávený cestou vlakem, čekáním na schůzku či občasnou insomnií.
• začala jsem mluvit španělsky! Poznala jsem dva zábavné a veskrze španělské Španěly, kteří hledali někoho, s kým by mohli mluvit anglicky, aby se naučili na zkoušku z tohoto jazyka. Anglicky jsme se ještě nebavili ani minutu a já jim to rozhodně nutit nebudu.
• Po měsíci pobytu jsem se dostala do Parlamentu, mezi indickou smetánku a parlamentní pohlaváry. zajímavý zážitek, připomněl mi mojí práci na ambasádě a s ní spojené mnohonásobně vyslechnuté proslovy o propojování kultur a národů a budování vzájemných pout přátelství a solidarity. Indický raut, zpěvy a tance to zachránily.
• Prozkoumala jsem další pláž, tentokrát jižním směrem. Jmenuje se Cronulla beach a připomíná klidné místo pro ničím nerušenou dovolenou. Ideální k odpočinku a plavání.

Toť jest pro tento týden vše.