Pomeranč, francouzský film a házení barev

Březen je pravděpodobně můj nejoblíbenější měsíc roku a není to (jen) proto, že v něm mám narozeniny já a spolu se mnou většina mé rodiny a přátel (potvrzuje se, že v létě jsou lidé nejméně schopni udržet své pudy na uzdě). V Evropě se v březnu příroda po zimě probouzí do příjemného jara, v Austrálii březen vykazuje podobu krásného babího léta, které je snad lepší než samotné léto kalendářní. Australský březen pro mě přichystal několik zajímavých zážitků, se kterými bych vás ráda seznámila.

Orange

Druhý březnový víkend jsem s Australanem Adamem podnikla výlet do vnitrozemského městečka Orange nacházejícího se ve vinařské kopcovité oblasti připomínající českou krajinu. Cesta ze Sydney mi zabrala asi 5h vlakem/austobusem, Adam už byl na místě o tři dny dříve kvůli práci. 

Obyvatelstvo Orange čítá necelých čtyřicet tisíc obyvatel a většina se věnuje zemědělské nebo těžařské činnosti. V oblasti se kromě již zmíněného vína pěstují jablka, hrušky, broskve, meruňky, třešně a švestky.  Na pastvinách se pasou krávy a ovce. V širokém okolí se těží především zlato a měď. Město na mě už od počátku dýchlo příjemnou časně podzimní maloměstskou atmosférou. Stromy sice již začínají zabarvovat svoje listy před jejich nevyhnutelným opadáním, nicméně slunce svítí ještě natolik silně, že lidé posedávají na ulicích na zahrádkách kaváren a vychutnávají si baboletní víkend. My jsme po snídani a kávě navštívili tamní farmářský trh, na kterém jsme nakoupili lokální med a jablka. 

Holden Premier

Na oběd jedeme naším super vozítkem – Holden (tak se v Austrálii jmenuje Opel) Premier - původně z roku 1977, do kterého nadšený motorista s pomocí sponzora v podobě Adamovy společnosti vrazil značnou sumu peněz, aby ho předělal na rally závodní vůz, který jezdí 8000 kilometrů dlouhé závody vnitrozemím Austrálie. Kvůli tomu je vybaven dvěma palivovými nádržemi, vysílačkou a na střeše majákem (na nezpevněných cestách se hodně práší a maják má zajistit, aby se závodní auta viděla a nesrazila). Uvnitř to vonělo benzínem a kolomazí, kufr byl plný náčiní na případné poruchy a náhradních pneumatik a já jsem si to všechno naprosto užívala. Motor při startování řval jako o život, takže jsme vzbuzovali všeobecnou pozornost.

Tímhle autem jsme se vydali na oběd do michellinovské restaurace uprostřed vinic. Trendem mezi vyhlášenými šéfkuchaři je totiž hromadný exodus do vzdálenějších menších měst, kde mohou pracovat s lokálními a naprosto čerstvými surovinami. Dala jsem si rybu a víno z místní vinice a cítila jsem se jako královna. 

Baleríny

Poté vyrážíme na nejvyšší horu regionu Mt. Canablas, která se tyčí 1300m nad mořem. Projdeme se 6km dlouhým trekem k vodopádům Federal Falls a zpět, já ve svých růžový balerínkách s otevřenou špičkou, jelikož tenisky jsem si nechala zabalené v baťůžku v hotelové cimře. Ale zvládla jsem to.

Idiot

Druhý den se s Orange loučíme návštěvou tří vinic, kde mě už v poledne lehce přiopijí. Odnášíme si ke všeobecné spokojenosti šest lahví vína. Nejzajímavější je asi vinice Philip Shaw, která přišla s limitovanou sérií „charakterových vín“. Vína se jmenují „Idiot“, „Snílek“, „Architekt“, „Dirigent“ a „Provazochodec“. Bavíme se se svérázným majitelem a ten nám vysvětluje, že názvy vín obsahují jeho dominantní charakteristické vlastnosti. Odnášíme si hrdě Idiota.

Po cestě zpět se zastavuje v městečku Bathurst, kde se nachází závodní okruh mimo závodní dny přístupný veřejnosti. Nejprve si ho kolem dokola projede Adam, pak volant přebírám já a poprvé v životě řídím na druhé straně (té správné, jak by vám každý Australan vysvětlil). Natolik mě to baví, že řídím ještě asi dalších 60km cesty. Před Blue Mountains Adam opět přebírá volant a ještě že tak, jelikož nám v prudkém kopci na zúžené části silnice selže motor. Trčíme tam přilíplí ke krajnici a doufající, že nás kolona aut za námi nebude nenávidět. Po pár neúspěšných pokusech o napravení situace Adam volá technikům, ale než se dovolá, zastaví před námi obrovký jeep se zemitým namakaným řidičem, který podle vizáže nedělá v životě nic jiného, než že se hrabe v motorech a posiluje. Je neuvěřitelně ochotný a nabídne nám vytáhnout nás na vrchol kopce k pumpě. Očividně si to užívá a nenechá nás mu s ničím pomoct. U pumpy nás už zanechává svému osudu. Adam předpokládá, že problémem bylo palivo, a taky že jo. Natankujeme obě nádrže a hle, auto šlape. Ručička sice indikovala ještě čtvrtinu nádrže, ale možná to bylo sklonem silnice nebo vodou v nádrži. Tak či onak, natankování pomohlo a my můžeme pokračovat směle dál. Projíždíme nádherné Blue Mountains a na večeři se stavíme v Katoombě na steak z klokana. Vychutnáme si západ slunce u Three Sisters a pak už bez zastavení jedeme až do Sydney.

Festival Francouzského Filmu

Vyhrála jsem na Facebooku dva lístky na FFF, na který jsem se chystala tak jako tak v duchu tradice nastolené už v Praze. Po dlouhém studiu jednotlivých filmů a sledování trailerů shledávám, že všechny filmy jsou velmi erotické s hodně explicitními sexuálními scénami. Jelikož chci jít s kamarádem, volím nakonec animák Le Chat du Rabbin (Rabínova kočka). A udělala jsem dobře. Příběh je založen na komiksu podle Joanna Sfara a odehrává se v Alžírsku okolo roku 1930. Místní rabín žije pokojně s dcerou a kočkou ve své haciendě až do okamžiku, než kočka sežere papouška a začne mluvit. Děj se postupně zamotává, rabín i s kočkou a dalšími lidmi (např. s ruským židem, kterého našli v zásilce knih z Ruska) putuje Afrikou a zažívají mnohá dobrodružství. Celý příběh a hlavně slovní výlevy kočky jsou humorně satirické a snaží se ukázat, že nejlepší cestou v životě je tolerance, jak mezi lidmi, tak mezi náboženstvími.

Holi Mahotsav

Odpočinek po házaní barev

Tak jsme se dočka a náš v práci dlouho připravovaný festival přišel. Holi Mahotsav je jeden ze dvou nejvýznamnějších indických svátků (spolu s Deepavali), který oslavuje přátelství a harmonii. Tradicí je házení barevného prášku „gulal“ jeden přes druhého, až všichni zůstanou stejně zbarvení a tudíž rovnocenní. Náš festival se konal tři dny v centru Sydney v Tumbalong Parku a dopadl výborně. Všechno hrálo v náš prospěch, počasí se vydařilo až nepochopitelně dobře (například vloni musel být jeden den festivalu kvůli silným dešťům úplně zrušen), lidí přišlo hodně a všichni si to užili. Měla jsem na starosti sponzory, nájemce stánků a VIP. Největší sranda byla, když jsem musela nahánět poslance a senátory regionální a národní vlády na pódium k proslovům, jelikož se mi pořád rozutíkavali jako malé děti.  Ruce se nechávám pomalovat hennou a cpu se indickým jídlem od rána do večera (ach, ty sladkosti mě zabijí). Není špatné být event manager.

Březen, za kamna vlezem. Kamna sice nemáme, ale přimotop bude brzy aktuální.

Duben, ještě tam budem. A je to tady.