Sydney, město multikulturní.

Když jsem se poprvé procházela ulicemi Sydney, měla jsem pocit, že se stal nějaký omyl, a letadlo mě dopravilo místo do Austrálie do Asie. Pak jsem zjistila, že jsem byla v China Townu. Sydney je město přistěhovalců, nacházejí se tu velké skupiny migrantů převážně z Asie a Evropy, jejichž členové mají tendence se sdružovat se svými národnostními bratry a sestrami. Vznikají tu potom čtvrti nebo aspoň ulice indické, čínské, vietnamské, arabské, italské, řecké, španělské, irské, britské, brazilsko portugalské apod. Navštívila jsem jednu konferenci na toto téma a na přednášce statistického úřadu o posledním sčátání lidu z r. 2006 jsem se dozvěděla následující informace o Austrálii (na Sydney to potom platí dvojnásob):

• Nový migrant přilétá do Austrálie každou minutu a půl.
• Polovina australské populace se buď narodila v jiné zemi nebo má alespoň jednoho z rodičů narozeného v zahraničí.
• Jeden ze čtyř Australanů mluví jiným jazykem než anglicky (36% obyvatel Sydney).
• V Australských domácnostech se mluví téměř 400 jazyky.
• Brzy dosáhne počet migrantů, kteří denně přilétají do Austrálie, počtu 500. 65 % z nich pochazí z jiné než anglicky mluvící země.

Proto dochází k tomu, že kdykoliv někoho potkáte a dáte se s ním do řeči, dozvíte se zajímavý příběh o jeho původu. Baví mě zjišťovat důvody přesunu do Austrálie, vztahy s rodnou zemí, osud zbytku rodiny, četnost návštěv původního domova a porovnání Austrálie s rodnou zemí. Jeden Chilan sem například jako malý chlapec přiletěl s rodiči, kteří utíkali před Pinochetovým režimem. Vztah k Chile má velmi vřelý a je hrdým patriotem, byť Chile od té doby navštívil jen jednou. Číňanům se zase pochopitelně nelíbí současný režim a cenzura. západo a jihoevropané bývají obvykle již druhou nebo třetí generací migrantů, kteří utíkali před válkou. Východoevropané naopak kouzlo Austrálie objevují postupně od pádu komunismu a po pár letech strávených zde je už nic netáhne zpět, líbí se jim místní životní standard. Není tu korupce, a když jste pracovití a dáváte to najevo, peníze si obstaráte relativně snadno a pořídíte si za ně víc věcí. 

Jednotlivé národnostní skupiny se mezi sebou a s Australany mísí a to už potom nemáte vůbec potuchu, s kým máte tu čest. Při poznávání nových lidí si můžete vyzkoušet tipovací soutěž na téma „urči můj původ“. Často se naprosto mýlím. 

Migranti tu vydávají svoje noviny, televize SBS vysílá pořady pro národnostní menšiny v jejich rodné řeči, na ulici se setkáte s asijskými nápisy a potom dochází k tomu, že starší generace imigrantů ani nemá motivaci se pořádně naučit anglicky. Některým opravdu nemáte šanci přes jejich silný přízvuk a nepochopitelnou větnou skladbu porozumět. Každopádně mladší generace angličtinu zvládá celkem snadno.

Migrace s sebou nese spoustu výhod. Například autentické národní restaurace. To, co se v Praze vydává za čínské, italské, řecké a jiné restaurace tu opravdu reprezentuje pravou národností kuchyň vytvořenou rodilými obyvateli té které země. Naprosto miluju asijskou kuchyni a teprve tady poznávám její pravou tvář. Jednotlivé kultury se navzájem ovlivňují, předávají si znalosti, zkušenosti, know-how, metodiku, rozdílný přístup k řešení věcí ... tohle všechno nicméně vyžaduje značnou dávku otevřenosti a tolerance. A lidé tu tolerantní jsou, s rasistickými názory a postoji jsem se setkala jen ze strany středo a východoevropanů, obvykle směrem k asiatům. Přistěhovalci jsou ochotní vykonávat práci, kterou by Australané nedělali, nebo alespoň ne za ty peníze. Manuální pracovníci si tu přijdou na dobré peníze právě díky „lenosti“ Australanů. Spousta migrantů tu pracuje na černo, ale australská vláda a imigrační úřad se v tom moc nešťourají, protože pak by museli vyhostit půlku země a kdo by asi tak dělal všechnu tu práci. Je to takové veřejné tajemství.

A ještě pár nezbytných událostí z mého života:

• Žiji kulturně, za poslední dva týdny mám skóre dva koncerty, jedno kino, jedna dočtená kniha a výstava Picassa (více v kulturním blogu zde).
• Počasí stálo celý uplynulý týden za houby, lilo a lilo a lilo. O víkendu se konečně vyčasilo a já ovládla pláž. Na pláži ovšem slunce ovládlo mě a já se tak stala chodící reklamou na sluneční krém, na mých zádech je totiž jasně patrné, kam jsem při jeho rozetírání rukou dosáhla a kam už ne.
• Objednali jsme si se spolubydlícíma pravý vánoční stromeček, mají nám ho doručit v půlce prosince. Chystáme se do onedollar shopu na nákup ozdobiček.
• V práci jsem dokončila dokumentaci pro plánovaný festival a představila ji úřadu města. Z hlavního koordinátora akcí se naštěstí vyklubal bývalý bohémský muzikant, takže se nebylo čeho bát.
• V nejstarší části Sydney probíhají každý pátek venkovní trhy a představení. Objednala jsem se v rámci toho na hair and make-up styling v romantickém latino stylu. Vlasy dopadli výborně, po nalíčení jsem si nicméně připadala jako transvestita. Proč vizážisté nikdy nemůžou pochopit, že obočí už mi přikreslovat tužkou nemusí a že rudá rtěnka mi prostě nesluší ?!!?
• Byla jsem poprvé darovat krev. Darovací centrum v centru města je nové a hyper moderní, všechno šlapalo jako na drátku a já měla moc dobrý pocit. Žádných úlev na daních a pracovního volna jako v ČR se tu však nedočkáte, dárcovstí je pojímáno jako 100% charitativní. Žádné úplatky.
• Přijel mě navštívit kamarád z Nového zélandu, těšil se na slunce a teplo a dočkal se chladného deštivého počasí. Nebyl z toho nadšen, a tak radši hned zase odjel. Ale ještě se vrátí v prosinci, to už snad bude opravdu léto.
• Dobrovolničila jsem v rámci White Ribbon Day – prodávala jsem stužky na podporu nenásilí proti ženám. Celou dobu lilo, ale lidé i tak kupovali. Největší individuální příspěvek byl $20.

Musím psát častěji, aby ty příspěvky nebyly tak dlouhé. Snad příště.

Australská tržní ekonomika

Jedna rada na začátek pro zarputilé zastánce čistě tržní ekonomiky, kapitalismu a Klause. Přestěhujte se do Austrálie. Místní ekonomika se tu totiž řídí principem „kdo má peníze, ten jede“ případně „bez peněz do hospody nelez“. Sydney je jedno z nejdražších měst světa, nicméně jeho obyvatele to ve většině případů netrápí (viz jeho zvolení šestým nejpříjemnějším městem pro život ze 140 hodnocených měst – zdroj:The Economist Intelligence Unit; Austrálie jako celek, tentokrát podle hodnocení OSN, zůstala druhá za Norskem jako nejpříjemnější země pro život - aby taky ne, když má v první desítce měst hned 5 zástupců, včetně vítězného Melbourne). Australané vydělávají štědré sumy, proto je ani netrápí, že si za leccos připlatí. Například cena ovoce a zeleniny je nepochopitelně přemrštěná, když berete v potaz, že si Austrálie valnou většinu vypěstuje sama. Když do toho ještě přijde zničená úroda kvůli nepřízni počasí, vyšplhá se cena banánů až na $13 za kilo (!).  Potraviny obecně jsou o něco dražší, ale je tu větší výběr a lepší kvalita.

Ceny v restauracích jsou také mnohonásobně vyšší, za standardní večeři v restauraci s pitím necháte v průměru $50. Spropitné Australané moc nenechávají (příliš sociální) a účet se zásadně nerozpočítává (skvělá zpráva pro společnost deseti přátel). Líbí se mi politika BYO neboli „Bring your own“ neboli „Přines si své vlastní“, která znamená, že si za mírný poplatek zvaný „korkovné“ přinesete ke konzumaci vlastní pivo nebo víno.

To je však zřejmě maximum sociálního cítění, které si místní společnost dovolí. zadarmo tu nedostanete/ nezažije/ neuvidíte/ neuslyšíte téměř nic. To bylo pro mě nemilé překvapení především v případě kulturních akcí. V Praze se to jimi jen hemží, tady však není strategie získaní peníze na projekt přes štědré sponzory mezi organizátory akcí populární, známá nebo lákavá (jedno z toho nebo kombinace všech tří), a tak lidé platí za vstupné na cokoliv jako mourovatí.

Neuvěřitelné ceny člověk nachází v oblasti nemovistostí, za malý byt v Sydney byste v ČR pořídili několikapatrový luxusní dům. Nájem se logicky odvíjí od tržní ceny nemovitostí, týdně tu za bydlení platím to, co bych v Praze platila za měsíc. To mi připomíná další zajímavý fakt – nájemné a mzda se tu vyplácí týdně, ne jako v Evropě měsíčně. Kdyby prý Australané dostávali plat jednou měsíčně, neměl by jim šanci vystačit ani do půlky měsíce. Australané zkrátka žijí přítomností a plánují spíš krátkodobě.

Rovněž cena za dopravu po městě nespadá do kategorie cen zvaných „lidové“. za neomezenou lítačku po městě, avšak jen v zóně 1, čili centru a blízkém okolí, zaplatíte týdně $41. Proto jsem se rozhodla omezit své cestování jen na vlak a v tom případě platím na své omezené trase těch dolarů „jen“ 25. za cestu autobusem pak podle délky trasy vysolíte od $2,6 do $4. Některé autobusy tu fungují jen jako tzv. „prepaid“, což znamená, že bez lítačky za hotovost svezení nepořídíte. Možností by bylo pořídit si auto, ale to má pro mě pár háčků. Předně jsou tu auta drahá jako čert. No a pak je tu problém s jízdou vlevo a orientací po městě, volant na druhé straně a řazení levou rukou ani nezmiňuju. Australané si nicméně na svých kovových ořích dají záležet, rádi jimi dávají na odiv svou důležitost. Proto se už nedivím, když na espézetkách vídám nápisy typu „guru4u“, „bj69jb“ nebo „L1O2V3E4“.

Abych ale nebyla tak černo-bílá, musím uznat, že se začínají ve společnosti dít změny. Například některé restaurace a kavárny po skončení otevírací doby roznášejí neprodané sendviče bezdomovcům. Poprvé jsem se tu setkala s termínem Dumpster Diving či Freeganism – hnutí, které existuje ve společnosti k mému překvapení už pěkně dlouho, ale já ho zaregistrovala až tady. Jedná se o skupinu lidí, kteří se živí zásadně odpadem ze supermarketů. Chtějí tak upozornit na plýtvání zdroji, jelikož toto vyhozené jídlo je v zásadě zdraví neškodné, bylo však vyhodnoceno jako odpod z důvodu poškozeného obalu nebo blížícího se konce spotřební doby. 

Jako levnější jsem zatím v Sydney vypozorovala: pohonné hmoty (ačkoli ropu dováží, na vlastním území ji však zpracovává a těží vlastní zemní plyn), fitness centra (kult těla), služby bank (a pak že to bez poplatků nejde!) a mobilních operátorů (to je asi za ten mizerný signál).

Ještě ve zkratce přehled osobních událostí uplynulého týdne:

• zažívám první kolaudačku přátel přátel, které  jsem sice vůbec neznala, ale poznala. Rodinný původ asyrský, jak to u správných Australanů má být.
• Konečně z bytu vyklizím poslední pozůstatky původního nájemníka a můj pokoj tak může být prohlášen za 100% ženský.
• Při běhání objevuju novou úchvatnou přírodní rezervaci a splývám v ní s původní australskou faunou i flórou. Jsem v ní za krásného nedělního odpoledne sama, ostatní jsou ve fitku.
• Konečně (zde bych chtěla položit silný důraz na toto slovo) jsem si pořídila členskou kartičku do knihovny, půjčila si rovnou tři knihy zároveň a začala jsem číst. Nutno dodat, že moc vtipnou, zábavnou a srozumitelnou knížku, která skvěle pomáhá zabít čas strávený cestou vlakem, čekáním na schůzku či občasnou insomnií.
• začala jsem mluvit španělsky! Poznala jsem dva zábavné a veskrze španělské Španěly, kteří hledali někoho, s kým by mohli mluvit anglicky, aby se naučili na zkoušku z tohoto jazyka. Anglicky jsme se ještě nebavili ani minutu a já jim to rozhodně nutit nebudu.
• Po měsíci pobytu jsem se dostala do Parlamentu, mezi indickou smetánku a parlamentní pohlaváry. zajímavý zážitek, připomněl mi mojí práci na ambasádě a s ní spojené mnohonásobně vyslechnuté proslovy o propojování kultur a národů a budování vzájemných pout přátelství a solidarity. Indický raut, zpěvy a tance to zachránily.
• Prozkoumala jsem další pláž, tentokrát jižním směrem. Jmenuje se Cronulla beach a připomíná klidné místo pro ničím nerušenou dovolenou. Ideální k odpočinku a plavání.

Toť jest pro tento týden vše.

Počasí – oblečení - doprava

Člověk se ani nenaděje a je tu listopad. To v případě Prahy většinou znamená ranní mlhy, pomalu se blížící zimu a čím dál tím častější myšlenky na svařák a kulicha. Ne tak v Sydney. Sice je to jaro tady zatím takové opatrné, teploty se drží spíš okolo dvacítky a často prší, ale je to jiné. Když se ráno probudíte do zamračenýho dne a deště, vůbec to neznamená, že obloha zůstane ocelová další dva týdny a vy abyste si pomalu pořizovali loďku pro cestu do práce. Tady se počasí mění stejně rychle jako manželský status Kim Kardashian (KK byla kvůli své návštěvě Sydney propíraná médii denně, tak je teď ze mě expert na tuhle...vlastně ani nevím co). Ráno prší z šedé oblohy na studený chodník a večer svlékáte vrstvy oblečení a koukáte na hvězdnou oblohu. Často se taky stává, že teploty pomalu šplhají vzhůru ke kulminačnímu bodu a pak během pár hodin spadnou dolů a 10°C, což se odehrává v pravidelných cyklech. Zvedne se silný vítr, co mi z vlasů udělá nerozpletitelný chumel a dlouhé naušnice zaplete do šňůry od sluchátek iPoda a je po legraci. Zima se ještě nevzdává, nicméně tento víkend dostane silný úder v podobě třicítek.

Oblečení lidí se tu nicméně rázem počasí moc neřídí, hlavu si s tím teda nelámou. Obecně je oblečení tady víc barevné, originální, experimentální, nejen co se žen týče. Občas je to dobře, ale v některých případech bych teda brzdila. Slečny i ženy tu chodí podle nějaké velice nepříčetné módy v krátkých minišatech a na neuvěřitelně vysokých jehlách. Muži jistě namítnou, co je na tom špatného. Ne všechny si to ale mohou dovolit, některé bych za to dokonce postihovala pokutou za přestupek. Slečna s křečovými žílami, bílýma nohama a 90kg by tento styl party outfitu prostě měla pro příště zvážit. Pokud však žena ví, že celý den v podpatkách nevydrží, klidně oblíkne s šatům tenisky a boty uklidí do kabelky. Muži jsou v oblečení také odvážnější, to se mi líbí, ale někteří to hází do příliš ženského stylu (ačkoli asi chtěně) a tak si ve výhatu občas lámu hlavu, s kým mám vlastně tu čest. Dalším zajímavám faktem týkajícím se oblečení je, že tu hodně lidí chodí naboso. A to nejen na pláži, kde je to pochopitelné, ale klidně i v City (centru), kde opravdu nevidím důvod. Asi to bude tou svobodnou náturou Australanů, a propos „zbavme se svazující obuvy a buďme free!“

Seznamování se s městem je někdy legrace. Pochopit dopravní (ne)řády je velká výzva, možná ke konci mého pobytu pochopím jejich zlomek. Nejjednodušší je přepravovat se vlakem (něco jako metro, ale z velké části nad zemí), tam bych problém neviděla. Přívoz jsem zatím nezkoušela, ale chystám se na něj. Tramvaj je dost omezená a ne v mém běžném radiusu, takže na tu taky ještě čekám. Co je však občas nezbytné, jsou autobusy a tady si člověk užije. Pochopit odkum, kam a za kolik je takřka nadlidský úkol. Většinou to vyžaduje spolupráci s okolními lidmi a řidičem. Zastávky se totiž jmenují jako “Jerimiášova poblíž Vrchlického“ a pokud netušíte, jaké ulice se vyskytují u vašeho vysněného místa výstupu, máte problém. Samozřejmě se zastávky ani nijak nehlásí a často bývají jen na signál řidiči. Jak mu ale asi máte dát signál, když absolutně netušíte, kde se právě nacházíte? Zatím objevuju samé nové čtvrti a často mě do nich doveze právě autobus. Takže obvykle nahlásím řidiči i pár náhodným spolucestujícím, kam mám namířeno, a to už by bylo, aby mi aspoň jeden z nich nedal vědět. Cestu nočním autobusem raději ani nebudu komentovat, snad jen že vážně naštve, že když už najdete zastávku i čas odjezdu, tak daný autobus přijede s nápisem „promiňte, jsem plný, počkejte na další“. 

Ještě rychlý přehled událostí uplynulých deseti dní:

• V práci se zabydluju a účastním se zajímavých konferencí a akcí, takže v pořádku.
• V bytě pomalu roztahuju svoje osobní vlastnictví a začíná se mi tu líbit víc a víc.
• Každý den poznávám nové lidi různého původu a poslouchám jejich osobní příběhy, možná se pokusím to někdy sepsat, stálo by to za to.
• Haloween byl výživný, můj ďábelský kostým slavil úspěch. Tímto děkuji vybavené polské spolubydlící.
• Dostih, dostihy, dostihy aneb Melbourne Cup. Všichni na to koukali, všichni se kvůli tomu vymódili, všichni si vsadili. Kromě mě.
• Art Galerie získává mé sympatie za projekt „After hours“, v rámci kterého má otevřeno každou středu do pozdním večerních hodin, a tak si i pracující jedinci mohou dovolit trochu kulturního občerstvení.

Počátečnělistopadovýbriefing končí. Mějte se!