Nekončící horečné přípravy

Opravdu, i přípravy trvající přes měsíc si mohou zasloužit přízvisko horečné. Možná se to nezdá (nebo spíš zdá?), ale sbalit si věci na rok dopředu není žádná legrace. Samotné balení je přitom pouhou špičkou ledovce příprav, jehož gigantická část týkající se zařizování všemožných "hořících" záležitostí a termínů zůstává skryta. Člověk si za normálního chodu ani neuvědomuje všechny svoje běžné závazky, které ho pojí k rodné vlasti a jejímu státnímu systému.

Na úplném začátku stojí vyřízení víza, což se nakonec ukáže býti krapánek složitějším problémem, než se zprvu jevilo. Po úvodním odeslání balíku dokumentů, se kterým by se děti na základní škole jistě dostaly na čelní místo ve sběru papíru, jsem čekala dva týdny na odpověď oznamující, že mi pár věcí chybí. Já ovšem věděla, že jsem je poslala, a tak jsem udělal první ze série chyb a jala jsem se vysvětlovat, že už ode mě vše mají. Poté bohužel následovalo další dvoutýdenní odloučení, po kterém přišla odpověď, že lékařskou prohlídku podstoupit musím z absurdních důvodu mého pravěkého pobytu tenkrát na západě v Mexiku. A  rentgen hrudníku k tomu (tubera?). Do odletu deset dní a autorizovaná lékařka pro ČR jen jedna. Cena, aby se neřeklo, krásně  zaokrouhlených 4300 káčé českých (ouch poprvé). Do poslední chvíle jsem věřila, že se podaří všechno odeslat poštou včas, oni si to včas přiřadí, vízum pošlou a v původně planovaný termín tradá na druhou stranu planety. Abych si to pojistila, nechala jsem i rozlučku na původní termín. Chyba lávky. Pro dobrotu na žebrotu. Cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum. Vono si to přišlo s půldenním zpožděním. Ale všechno zlé je k něčemu dobré, aspoň jsem si užila neuvěřitelně dlouhé a božské babí léto!

Dále tu v rámci příprav máme pořízení proklatě drahé letenky (dvacka za jednu cestu, ouch podruhé) a hlednání ubytování. To lze na dálku dost těžko, a tak se budu muset spolehnout na typy od organizace, přátel, cizích lidí v Austrálii, na které jsem dostala kontakt, které usilovně otravuju e-maily a kteří se na mě určitě strašně těší, a operativní řešení situace na místě.

Co se týče státní sféry, musím čelit výzvám typu: zdravotní pojištění, sociální zabezpečení, hromady byrokratických dokumentů, které JE potřeba vyplnit, mezinárodní řidičský průkaz či předpřipravení formulářů a příloh pro podání daňového přiznání.

Také loučení se se současnou prací mi dalo zabrat. Během téměř dvou let práce na mexickém velvyslanectví jsem tam navázala cenná přátelství, zvykla jsem si na každodenní feťáckou dávku španělštiny nitrožilně, zanesla jsem budovu úřadu spoustou svých věcí (viz filmové klišé vynášení krabic vzpomínek při vyhazovu z práce). Bohužel musím do odchodu zahrnout i další kolo byrokracie. Přišly a zase odešly pochybnosti.

Potom řeším záležitosti typu účty v bance, investice, spoření, telefonní účet, předplatné novin a časopisů (The Economist za mnou snad naštěstí poputuje). Se slzami v očích prodávám svojí brand-new Lagunu.

Následují preventivní návštěvy lékařů, kterým bych se díky tomu snad mohla v Austrálii vyhnout (ťukťuk na dřevo). Poslední darování krve před odjezdem. Nákup potřebných léků a vitamínů. Rady od kožaře (ozónová díra nad Austrálií je už prý viditelná pouhým okem). Návštěva kadeřnice, kosmetičky, mani a pedikúry, atd.

No a potřebné nákupy: typicky české dárky (any idea what that should be??), vyměnit alespoň nějaké peníze, nákup lehčího a rychlejšího notebooku (ten původní - váha 5 kg a nabíhání operačního systému 10 min). Pořídit průvodce a adaptér do elektrické zásuvky.

Na závěr přichází kapitola nejtěžší - lidé. Přes známé sbírám kontakty na Čechy, kteří v Austrálii byli/budou/jsou, a zjištuju, že je to zhruba 90% české populace. Ne, vážně, až mě to překvapilo, kolik takových lidí je. Velká část z nich se dokonce rozhodla přesídlit na opačnou polokouli natrvalo, což mi mimo jiné predikuje jako můj osud téměř každý, komu se o své roční stáži zmíním (k nevelké radosti mé rodiny). Prý existují v podstatě tři varianty - a) najdu si frajera a zůstanu tam b) najdu si frajera a přivezu ho do ČR c) jedna s předchzích variant + potomek. Nicméně to úplně nejtěžší je především rozloučení se se všemi, které mám ráda a kteří mi budou chybět. Tečou potoky slz, všechny zvu na návštěvu a všichni mi slibují, že "určitě přijedou", je to těžký.

Ale jsem si jistá, že rok uteče jako voda, a konec konců máme maily, skypy, facebooky a podobné vylomeniny, díky kterým spolu budeme vlastně bez ustání. Takže vzhůru Down Under...