Léto nebo zima? Tak jako tak, prosinec je tady.

Devětadvacátého listopadu je den, ve který se narodilo nejvíc mých přátel (naposledy jsem se, tuším, dobrala čísla šest). Já jsem šla jejich narozeniny oslavit na Gala večeři do Hotelu Westin na Martin Place, která se konala u příležitosti předávání ocenění za "přínos multikulturnímu marketingu" udělovaného každoročně Komisí pro mezikomunitní vztahy (v češtině to teda nezní úplně košer). Večer to byl příjemný, strávený ve společnosti asi čtyřset významných zástupců národnostních menšin žijících v Sydney. Samotné předávání mi připomnělo Oscary svou formou, naštěstí ne obsahem, čili jsme byli ušetřeni srdceryvných díků bohu, rodičům a partnerům. 

Dva dny na to jsem zjistila, že je prosinec. A nemohla jsem tomu uvěřit – kde je sníh? A zima? Bude Mikuláš? Ne, vždyť tady přichází léto. Vážně divný pocit. Abych si to všechno ujasnila, vyrazila jsem s kamarádem na nejbližší pláž od mého bydliště, kterou pojmenovali Balmoral. Lidé po ní při západu slunce běhají , pár otužilců se i koupe. Tak asi vážně máme léto v prosinci. To abych pomalu začala s vánočními nákupy pro rodinu, jelikož je musím předat kamarádovi, který je (snad) v půlce prosince odveze s sebou do ČR. Jsem značně limitovaná objemem a váhou, vzhledem k velikosti jeho zavazadel a délce jeho pobytu na druhém konci světa. Achich ouvej, už tak jsou vánoční nákupy tvrdým oříškem a ještě k tomu tohle. 

Den před Mikulášem naplánujeme s australským kamarádem a jeho německou kolegyní vyrazit na kajaky do městečka Bundeena u Královského národního parku. Ráno se nadšeně koukám na zcela jasnou oblohu, než však vlak dojede do finální destinace, obloha se zatáhne, začíná foukat studený vítr a po chvíli i pršet. Jednou mi jeden kamarád řekl, že se mnou někam jet znamená odsoudit daný výlet k nezdaru, protože zákonitě bude špatný počasí. začínám si myslet, že na tom vážně něco je. My se však nenecháme zlomit a nastupujeme na přívoz, co nás přeplaví z Cronully do Bundeeny. Kajaky necháme na jiný den, nicméně alespoň projdeme okolní nádherné pláže a kousek parku. za tohoto počasí mi místní krajina připomíná Irské útesy. Později nám Australan cestou na vlak ukazuje ropnou rafinérii v zálivu Botany Bay a nedávno postavenou odsolovací továrnu. V Austrálii se totiž střídají ve zhruba sedmiletých cyklech období sucha a mokra a v obdobích sucha bývá někdy obyvatelům hodně úzko. To pak místní činitelé vydavají zákaz mytí aut sladkou vodou apod. Proto se vláda odhodla k rozhodnému kroku a nechala postavit tuto „výrobnu sladké vody“. Já se však v Austrálii očividně nacházím v období na sladkou vodu padající z nebe hojném.

V práci zažíváme s kolegyní změnu, když jsme na tři dny vyslané na zkušenou do jedné firmy zabývající se multikulturním marketingem, která je lídrem na trhu. Už samotní zaměstnanci reprezentují multikulturalismu, jelikož v kanceláři snad žádná národnost není zastoupena více než dvěma lidmi. Po seznámení se s firmou dostáváme na starost vlastní projekt – vymyslet pětiminutové reklamní video společnosti. Moje verze se inspiruje kinematografií a snoubí prvky filmů Guye Ritchieho, Bonda a Mission Imposible. Filmový fanoušek se nezapře. Každá z nás představujeme svoje nápady vedení, potom dostaneme k ruce kreativce a ti to „hodí na papír“ (rozuměj vytvoří storyboard na svých Linuxech). Po posouzení obou verzí z hlediska rozpočtu a realizovatelnosti budeme přizvány k natáčení. Vzhledem k výše zmíněným hlediskům předpokládám, že moje verze nesplňuje požadavky nízkorozpočtovosti a tudíž ani realizovatelnosti. Ale třeba firma překvapí.

Fascinuje mě, jak jsou Australané schopní pařit pořád. Páteční a sobotní večery jsou samozřejmostí, ale kalení o nedělním odpoledni či pondělním večeru po prvním pracovním dnu týdne mi fakt nejde do hlavy. Hlavně že se baví. K alkoholu Australané mají velmi kladný vztah (dáno zřejmě trestaneckými kořeny) a v podstatě všechno se tu točí okolo jídla (bizardní bylo, když jsme v Art Gallery byli jako jediní v sálech expozice, zato přilehlá kavárna praskala ve švech), a tak si lidé v pohostinství mnou ruce.

Třináctého prosince byl pro mě den dvojité slávy. Jednak svatá Lucie jako každým rokem touhle dobou noci upila a dni nepřidala a taky na tenhle den připadlo dvouměsíční výročí mého vztahu s Austrálií. Žádné velké drama jsme okolo toho nedělali a obě jsme se tvářily, že to je den jako každý jiný. Přece jen se ale k večeru Austrálie rozhoupala k činu a počastovala mě o něco lepším počasím, než tomu bylo v posledních týdnech. Já jsem na oplátku vyrazila na Coogee beach obdivovat její krásy.

Na závěr se s vámi podělím o nejzajímavější názvy čtvrtí v Sydney začínajících písmenem W: Woolooware, Wollongong, Woollahra, Wollstonecraft a jednoznačně nejlepší Wooloomooloo. Weselé Wánoce!

Sydney, město multikulturní.

Když jsem se poprvé procházela ulicemi Sydney, měla jsem pocit, že se stal nějaký omyl, a letadlo mě dopravilo místo do Austrálie do Asie. Pak jsem zjistila, že jsem byla v China Townu. Sydney je město přistěhovalců, nacházejí se tu velké skupiny migrantů převážně z Asie a Evropy, jejichž členové mají tendence se sdružovat se svými národnostními bratry a sestrami. Vznikají tu potom čtvrti nebo aspoň ulice indické, čínské, vietnamské, arabské, italské, řecké, španělské, irské, britské, brazilsko portugalské apod. Navštívila jsem jednu konferenci na toto téma a na přednášce statistického úřadu o posledním sčátání lidu z r. 2006 jsem se dozvěděla následující informace o Austrálii (na Sydney to potom platí dvojnásob):

• Nový migrant přilétá do Austrálie každou minutu a půl.
• Polovina australské populace se buď narodila v jiné zemi nebo má alespoň jednoho z rodičů narozeného v zahraničí.
• Jeden ze čtyř Australanů mluví jiným jazykem než anglicky (36% obyvatel Sydney).
• V Australských domácnostech se mluví téměř 400 jazyky.
• Brzy dosáhne počet migrantů, kteří denně přilétají do Austrálie, počtu 500. 65 % z nich pochazí z jiné než anglicky mluvící země.

Proto dochází k tomu, že kdykoliv někoho potkáte a dáte se s ním do řeči, dozvíte se zajímavý příběh o jeho původu. Baví mě zjišťovat důvody přesunu do Austrálie, vztahy s rodnou zemí, osud zbytku rodiny, četnost návštěv původního domova a porovnání Austrálie s rodnou zemí. Jeden Chilan sem například jako malý chlapec přiletěl s rodiči, kteří utíkali před Pinochetovým režimem. Vztah k Chile má velmi vřelý a je hrdým patriotem, byť Chile od té doby navštívil jen jednou. Číňanům se zase pochopitelně nelíbí současný režim a cenzura. západo a jihoevropané bývají obvykle již druhou nebo třetí generací migrantů, kteří utíkali před válkou. Východoevropané naopak kouzlo Austrálie objevují postupně od pádu komunismu a po pár letech strávených zde je už nic netáhne zpět, líbí se jim místní životní standard. Není tu korupce, a když jste pracovití a dáváte to najevo, peníze si obstaráte relativně snadno a pořídíte si za ně víc věcí. 

Jednotlivé národnostní skupiny se mezi sebou a s Australany mísí a to už potom nemáte vůbec potuchu, s kým máte tu čest. Při poznávání nových lidí si můžete vyzkoušet tipovací soutěž na téma „urči můj původ“. Často se naprosto mýlím. 

Migranti tu vydávají svoje noviny, televize SBS vysílá pořady pro národnostní menšiny v jejich rodné řeči, na ulici se setkáte s asijskými nápisy a potom dochází k tomu, že starší generace imigrantů ani nemá motivaci se pořádně naučit anglicky. Některým opravdu nemáte šanci přes jejich silný přízvuk a nepochopitelnou větnou skladbu porozumět. Každopádně mladší generace angličtinu zvládá celkem snadno.

Migrace s sebou nese spoustu výhod. Například autentické národní restaurace. To, co se v Praze vydává za čínské, italské, řecké a jiné restaurace tu opravdu reprezentuje pravou národností kuchyň vytvořenou rodilými obyvateli té které země. Naprosto miluju asijskou kuchyni a teprve tady poznávám její pravou tvář. Jednotlivé kultury se navzájem ovlivňují, předávají si znalosti, zkušenosti, know-how, metodiku, rozdílný přístup k řešení věcí ... tohle všechno nicméně vyžaduje značnou dávku otevřenosti a tolerance. A lidé tu tolerantní jsou, s rasistickými názory a postoji jsem se setkala jen ze strany středo a východoevropanů, obvykle směrem k asiatům. Přistěhovalci jsou ochotní vykonávat práci, kterou by Australané nedělali, nebo alespoň ne za ty peníze. Manuální pracovníci si tu přijdou na dobré peníze právě díky „lenosti“ Australanů. Spousta migrantů tu pracuje na černo, ale australská vláda a imigrační úřad se v tom moc nešťourají, protože pak by museli vyhostit půlku země a kdo by asi tak dělal všechnu tu práci. Je to takové veřejné tajemství.

A ještě pár nezbytných událostí z mého života:

• Žiji kulturně, za poslední dva týdny mám skóre dva koncerty, jedno kino, jedna dočtená kniha a výstava Picassa (více v kulturním blogu zde).
• Počasí stálo celý uplynulý týden za houby, lilo a lilo a lilo. O víkendu se konečně vyčasilo a já ovládla pláž. Na pláži ovšem slunce ovládlo mě a já se tak stala chodící reklamou na sluneční krém, na mých zádech je totiž jasně patrné, kam jsem při jeho rozetírání rukou dosáhla a kam už ne.
• Objednali jsme si se spolubydlícíma pravý vánoční stromeček, mají nám ho doručit v půlce prosince. Chystáme se do onedollar shopu na nákup ozdobiček.
• V práci jsem dokončila dokumentaci pro plánovaný festival a představila ji úřadu města. Z hlavního koordinátora akcí se naštěstí vyklubal bývalý bohémský muzikant, takže se nebylo čeho bát.
• V nejstarší části Sydney probíhají každý pátek venkovní trhy a představení. Objednala jsem se v rámci toho na hair and make-up styling v romantickém latino stylu. Vlasy dopadli výborně, po nalíčení jsem si nicméně připadala jako transvestita. Proč vizážisté nikdy nemůžou pochopit, že obočí už mi přikreslovat tužkou nemusí a že rudá rtěnka mi prostě nesluší ?!!?
• Byla jsem poprvé darovat krev. Darovací centrum v centru města je nové a hyper moderní, všechno šlapalo jako na drátku a já měla moc dobrý pocit. Žádných úlev na daních a pracovního volna jako v ČR se tu však nedočkáte, dárcovstí je pojímáno jako 100% charitativní. Žádné úplatky.
• Přijel mě navštívit kamarád z Nového zélandu, těšil se na slunce a teplo a dočkal se chladného deštivého počasí. Nebyl z toho nadšen, a tak radši hned zase odjel. Ale ještě se vrátí v prosinci, to už snad bude opravdu léto.
• Dobrovolničila jsem v rámci White Ribbon Day – prodávala jsem stužky na podporu nenásilí proti ženám. Celou dobu lilo, ale lidé i tak kupovali. Největší individuální příspěvek byl $20.

Musím psát častěji, aby ty příspěvky nebyly tak dlouhé. Snad příště.

Australská tržní ekonomika

Jedna rada na začátek pro zarputilé zastánce čistě tržní ekonomiky, kapitalismu a Klause. Přestěhujte se do Austrálie. Místní ekonomika se tu totiž řídí principem „kdo má peníze, ten jede“ případně „bez peněz do hospody nelez“. Sydney je jedno z nejdražších měst světa, nicméně jeho obyvatele to ve většině případů netrápí (viz jeho zvolení šestým nejpříjemnějším městem pro život ze 140 hodnocených měst – zdroj:The Economist Intelligence Unit; Austrálie jako celek, tentokrát podle hodnocení OSN, zůstala druhá za Norskem jako nejpříjemnější země pro život - aby taky ne, když má v první desítce měst hned 5 zástupců, včetně vítězného Melbourne). Australané vydělávají štědré sumy, proto je ani netrápí, že si za leccos připlatí. Například cena ovoce a zeleniny je nepochopitelně přemrštěná, když berete v potaz, že si Austrálie valnou většinu vypěstuje sama. Když do toho ještě přijde zničená úroda kvůli nepřízni počasí, vyšplhá se cena banánů až na $13 za kilo (!).  Potraviny obecně jsou o něco dražší, ale je tu větší výběr a lepší kvalita.

Ceny v restauracích jsou také mnohonásobně vyšší, za standardní večeři v restauraci s pitím necháte v průměru $50. Spropitné Australané moc nenechávají (příliš sociální) a účet se zásadně nerozpočítává (skvělá zpráva pro společnost deseti přátel). Líbí se mi politika BYO neboli „Bring your own“ neboli „Přines si své vlastní“, která znamená, že si za mírný poplatek zvaný „korkovné“ přinesete ke konzumaci vlastní pivo nebo víno.

To je však zřejmě maximum sociálního cítění, které si místní společnost dovolí. zadarmo tu nedostanete/ nezažije/ neuvidíte/ neuslyšíte téměř nic. To bylo pro mě nemilé překvapení především v případě kulturních akcí. V Praze se to jimi jen hemží, tady však není strategie získaní peníze na projekt přes štědré sponzory mezi organizátory akcí populární, známá nebo lákavá (jedno z toho nebo kombinace všech tří), a tak lidé platí za vstupné na cokoliv jako mourovatí.

Neuvěřitelné ceny člověk nachází v oblasti nemovistostí, za malý byt v Sydney byste v ČR pořídili několikapatrový luxusní dům. Nájem se logicky odvíjí od tržní ceny nemovitostí, týdně tu za bydlení platím to, co bych v Praze platila za měsíc. To mi připomíná další zajímavý fakt – nájemné a mzda se tu vyplácí týdně, ne jako v Evropě měsíčně. Kdyby prý Australané dostávali plat jednou měsíčně, neměl by jim šanci vystačit ani do půlky měsíce. Australané zkrátka žijí přítomností a plánují spíš krátkodobě.

Rovněž cena za dopravu po městě nespadá do kategorie cen zvaných „lidové“. za neomezenou lítačku po městě, avšak jen v zóně 1, čili centru a blízkém okolí, zaplatíte týdně $41. Proto jsem se rozhodla omezit své cestování jen na vlak a v tom případě platím na své omezené trase těch dolarů „jen“ 25. za cestu autobusem pak podle délky trasy vysolíte od $2,6 do $4. Některé autobusy tu fungují jen jako tzv. „prepaid“, což znamená, že bez lítačky za hotovost svezení nepořídíte. Možností by bylo pořídit si auto, ale to má pro mě pár háčků. Předně jsou tu auta drahá jako čert. No a pak je tu problém s jízdou vlevo a orientací po městě, volant na druhé straně a řazení levou rukou ani nezmiňuju. Australané si nicméně na svých kovových ořích dají záležet, rádi jimi dávají na odiv svou důležitost. Proto se už nedivím, když na espézetkách vídám nápisy typu „guru4u“, „bj69jb“ nebo „L1O2V3E4“.

Abych ale nebyla tak černo-bílá, musím uznat, že se začínají ve společnosti dít změny. Například některé restaurace a kavárny po skončení otevírací doby roznášejí neprodané sendviče bezdomovcům. Poprvé jsem se tu setkala s termínem Dumpster Diving či Freeganism – hnutí, které existuje ve společnosti k mému překvapení už pěkně dlouho, ale já ho zaregistrovala až tady. Jedná se o skupinu lidí, kteří se živí zásadně odpadem ze supermarketů. Chtějí tak upozornit na plýtvání zdroji, jelikož toto vyhozené jídlo je v zásadě zdraví neškodné, bylo však vyhodnoceno jako odpod z důvodu poškozeného obalu nebo blížícího se konce spotřební doby. 

Jako levnější jsem zatím v Sydney vypozorovala: pohonné hmoty (ačkoli ropu dováží, na vlastním území ji však zpracovává a těží vlastní zemní plyn), fitness centra (kult těla), služby bank (a pak že to bez poplatků nejde!) a mobilních operátorů (to je asi za ten mizerný signál).

Ještě ve zkratce přehled osobních událostí uplynulého týdne:

• zažívám první kolaudačku přátel přátel, které  jsem sice vůbec neznala, ale poznala. Rodinný původ asyrský, jak to u správných Australanů má být.
• Konečně z bytu vyklizím poslední pozůstatky původního nájemníka a můj pokoj tak může být prohlášen za 100% ženský.
• Při běhání objevuju novou úchvatnou přírodní rezervaci a splývám v ní s původní australskou faunou i flórou. Jsem v ní za krásného nedělního odpoledne sama, ostatní jsou ve fitku.
• Konečně (zde bych chtěla položit silný důraz na toto slovo) jsem si pořídila členskou kartičku do knihovny, půjčila si rovnou tři knihy zároveň a začala jsem číst. Nutno dodat, že moc vtipnou, zábavnou a srozumitelnou knížku, která skvěle pomáhá zabít čas strávený cestou vlakem, čekáním na schůzku či občasnou insomnií.
• začala jsem mluvit španělsky! Poznala jsem dva zábavné a veskrze španělské Španěly, kteří hledali někoho, s kým by mohli mluvit anglicky, aby se naučili na zkoušku z tohoto jazyka. Anglicky jsme se ještě nebavili ani minutu a já jim to rozhodně nutit nebudu.
• Po měsíci pobytu jsem se dostala do Parlamentu, mezi indickou smetánku a parlamentní pohlaváry. zajímavý zážitek, připomněl mi mojí práci na ambasádě a s ní spojené mnohonásobně vyslechnuté proslovy o propojování kultur a národů a budování vzájemných pout přátelství a solidarity. Indický raut, zpěvy a tance to zachránily.
• Prozkoumala jsem další pláž, tentokrát jižním směrem. Jmenuje se Cronulla beach a připomíná klidné místo pro ničím nerušenou dovolenou. Ideální k odpočinku a plavání.

Toť jest pro tento týden vše.

Počasí – oblečení - doprava

Člověk se ani nenaděje a je tu listopad. To v případě Prahy většinou znamená ranní mlhy, pomalu se blížící zimu a čím dál tím častější myšlenky na svařák a kulicha. Ne tak v Sydney. Sice je to jaro tady zatím takové opatrné, teploty se drží spíš okolo dvacítky a často prší, ale je to jiné. Když se ráno probudíte do zamračenýho dne a deště, vůbec to neznamená, že obloha zůstane ocelová další dva týdny a vy abyste si pomalu pořizovali loďku pro cestu do práce. Tady se počasí mění stejně rychle jako manželský status Kim Kardashian (KK byla kvůli své návštěvě Sydney propíraná médii denně, tak je teď ze mě expert na tuhle...vlastně ani nevím co). Ráno prší z šedé oblohy na studený chodník a večer svlékáte vrstvy oblečení a koukáte na hvězdnou oblohu. Často se taky stává, že teploty pomalu šplhají vzhůru ke kulminačnímu bodu a pak během pár hodin spadnou dolů a 10°C, což se odehrává v pravidelných cyklech. Zvedne se silný vítr, co mi z vlasů udělá nerozpletitelný chumel a dlouhé naušnice zaplete do šňůry od sluchátek iPoda a je po legraci. Zima se ještě nevzdává, nicméně tento víkend dostane silný úder v podobě třicítek.

Oblečení lidí se tu nicméně rázem počasí moc neřídí, hlavu si s tím teda nelámou. Obecně je oblečení tady víc barevné, originální, experimentální, nejen co se žen týče. Občas je to dobře, ale v některých případech bych teda brzdila. Slečny i ženy tu chodí podle nějaké velice nepříčetné módy v krátkých minišatech a na neuvěřitelně vysokých jehlách. Muži jistě namítnou, co je na tom špatného. Ne všechny si to ale mohou dovolit, některé bych za to dokonce postihovala pokutou za přestupek. Slečna s křečovými žílami, bílýma nohama a 90kg by tento styl party outfitu prostě měla pro příště zvážit. Pokud však žena ví, že celý den v podpatkách nevydrží, klidně oblíkne s šatům tenisky a boty uklidí do kabelky. Muži jsou v oblečení také odvážnější, to se mi líbí, ale někteří to hází do příliš ženského stylu (ačkoli asi chtěně) a tak si ve výhatu občas lámu hlavu, s kým mám vlastně tu čest. Dalším zajímavám faktem týkajícím se oblečení je, že tu hodně lidí chodí naboso. A to nejen na pláži, kde je to pochopitelné, ale klidně i v City (centru), kde opravdu nevidím důvod. Asi to bude tou svobodnou náturou Australanů, a propos „zbavme se svazující obuvy a buďme free!“

Seznamování se s městem je někdy legrace. Pochopit dopravní (ne)řády je velká výzva, možná ke konci mého pobytu pochopím jejich zlomek. Nejjednodušší je přepravovat se vlakem (něco jako metro, ale z velké části nad zemí), tam bych problém neviděla. Přívoz jsem zatím nezkoušela, ale chystám se na něj. Tramvaj je dost omezená a ne v mém běžném radiusu, takže na tu taky ještě čekám. Co je však občas nezbytné, jsou autobusy a tady si člověk užije. Pochopit odkum, kam a za kolik je takřka nadlidský úkol. Většinou to vyžaduje spolupráci s okolními lidmi a řidičem. Zastávky se totiž jmenují jako “Jerimiášova poblíž Vrchlického“ a pokud netušíte, jaké ulice se vyskytují u vašeho vysněného místa výstupu, máte problém. Samozřejmě se zastávky ani nijak nehlásí a často bývají jen na signál řidiči. Jak mu ale asi máte dát signál, když absolutně netušíte, kde se právě nacházíte? Zatím objevuju samé nové čtvrti a často mě do nich doveze právě autobus. Takže obvykle nahlásím řidiči i pár náhodným spolucestujícím, kam mám namířeno, a to už by bylo, aby mi aspoň jeden z nich nedal vědět. Cestu nočním autobusem raději ani nebudu komentovat, snad jen že vážně naštve, že když už najdete zastávku i čas odjezdu, tak daný autobus přijede s nápisem „promiňte, jsem plný, počkejte na další“. 

Ještě rychlý přehled událostí uplynulých deseti dní:

• V práci se zabydluju a účastním se zajímavých konferencí a akcí, takže v pořádku.
• V bytě pomalu roztahuju svoje osobní vlastnictví a začíná se mi tu líbit víc a víc.
• Každý den poznávám nové lidi různého původu a poslouchám jejich osobní příběhy, možná se pokusím to někdy sepsat, stálo by to za to.
• Haloween byl výživný, můj ďábelský kostým slavil úspěch. Tímto děkuji vybavené polské spolubydlící.
• Dostih, dostihy, dostihy aneb Melbourne Cup. Všichni na to koukali, všichni se kvůli tomu vymódili, všichni si vsadili. Kromě mě.
• Art Galerie získává mé sympatie za projekt „After hours“, v rámci kterého má otevřeno každou středu do pozdním večerních hodin, a tak si i pracující jedinci mohou dovolit trochu kulturního občerstvení.

Počátečnělistopadovýbriefing končí. Mějte se!

Lucie, to je Sydney; Sydney, to je Lucie. Těší mě.

První týden v Sydney je za mnou, více méně úspěšně strávený. Postupně poznávám město, lidi, zvyky a čím dál tím víc si užívám asutralské jaro s neuvěřitelně příjemnými teplotami. Samozřejmě prožívám i kulturní „šoky“ a snažím se adaptovat a neodsuzovat (občas to jde ztuha). Ale začnu pěkně popořádku.

Současný domov.

Úspěch č. 1) Sehnala jsem si bydlení! Po třech nocích strávených na gauči, ač to bylo u moc příjemných a pohostinných lidí, jsem byla opravdu šťastná, že jsem si našla vlastní pokoj. Celkem jsem obešla asi pět míst a rozhodla se pro to, které bylo největším želízkem v ohni už od samého začátku. Bydlím ve čtvrti Crows Nest v Nort Sydney. Do cetra města je to kousek, přes Harbour Bridge, ale zároveň je tu člověk už mimo shon velkoměsta a může si užívat blízkosti přírodních rezervací i pláže Manly. Bydlím ve velkém třípokojovém bytě, který si pronajímá jeden Čech. Zbylé dva pokoje pronajímá, jeden mě a druhý polské spolubydlící (která chrápe tak, že to slyším přes dvě zdi). Mám vlastní pokoj a koupelny jsou tu dvě, takže nedochází k ranním bojům o hygienu. Crows Nest je velmi klidná čtvrť (někdy si říkám, že až moc), cítím se tu skoro jako na vesnici. Obecně mi Sydney připadá vlastně jako takový velký shluk vesnic, jelikož každá čtvrť tu má svůj osobitý charakter, a tak si při jejich projíždění nepřipadáte jako v jediném městě, nýbrž jako v aglomeraci menších městeček. 

Darling Harbour

Úspěch č.2) zahájení pracovního procesu. Pracuju v centru centrovatém Sydney, neboli CBD (Central Business District). Cesta do práce ode dveří ke dveřím mi trvá do půl hodiny, takže oproti Praze ušetřím na této otravné aktivitě denně jednu hodinu. Kancelář máme ve 25ti patrové budově, my naštěstí sídlíme už v patře čtvrtém. Kancelář je malá, jelikož je nás v ní při maximálním počtu šest, často se tam však ocitáme jen ve třech. Šéf, druhá stážistka – Polka Joanna, a moje maličkost. Náplní práce je event management, honosně to znějící funkce. Aktivita naší non-profit, non-governmental organizace se koncentruje hlavně na přípravu velkého třídenního multikulturního festivalu v centru Sydney, který sice proběhne až v březnu, ale je kolem toho moc práce. Shánění sponzorů (festival bude zadarmo přístupný všem), komunikace s místními autoritami či shánění  povolenek na všechno (Chcete vytrhnout z trávy plevel? Sežeňte si povolenku!) nebere konce. A to vůbec nemluvím o sestavení programu festivalu, zajištění umělců a propagaci eventu. Ne vždycky však člověk zrovna „managuje“. Občas se někdo taky musí postarat o recepci, rozdělit poštu, tisknout fůry materiálu. Zkrátka (ne)výhodou malé kanceláře je, že se člověk dostane ke každému typu práce. Kromě tohoto festivalu samozřejmě organizujeme ještě další, menší akce, typu semináře, workshopy apod. Také vydáváme měsíčník o multikulturalismu, který rozesíláme zhruba šestistu klientům. 

Úspěch č.3) začala jsem běhat. Jedním z prvních požadavků na bydlení byla v mém případě přítomnost parku, kde by se dalo běhat, což se díky bohu naplnilo. Zatím jsem vyrazila dvakrát a bylo to moc příjemné. Obecně jsou Australané neuvěřitelně sportovní národ, občas to sice už přehání, ale to je podle mě ta lepší strana extrému. Kousek od bytu máme i Fitness, možná tam zkusím usmlouvat nějaké výhodné členství, jelikož mě lákají hodiny jógy a bazén. Sydney má sice moře, ale neustále tu fouká hodně silný vítr, takže se obávám, že to nebude až tak na plavání. A přes týden se k moři nedostanu, jelikož mi práce končí v 17h a než se dostanu na pláž, tak už je dost pozdě. Možná to bude lepší v létě, až bude slunce zapadat později, to už snad bude schůdné. 

Běžecká 1

 

Běžecká 2

 

Tady bych prozatím skončila, nicméně náměty na příspěvky se mi pěkně kupí , tak se těšte (čtete-li to vůbec někdo).

Nekončící horečné přípravy

Opravdu, i přípravy trvající přes měsíc si mohou zasloužit přízvisko horečné. Možná se to nezdá (nebo spíš zdá?), ale sbalit si věci na rok dopředu není žádná legrace. Samotné balení je přitom pouhou špičkou ledovce příprav, jehož gigantická část týkající se zařizování všemožných "hořících" záležitostí a termínů zůstává skryta. Člověk si za normálního chodu ani neuvědomuje všechny svoje běžné závazky, které ho pojí k rodné vlasti a jejímu státnímu systému.

Na úplném začátku stojí vyřízení víza, což se nakonec ukáže býti krapánek složitějším problémem, než se zprvu jevilo. Po úvodním odeslání balíku dokumentů, se kterým by se děti na základní škole jistě dostaly na čelní místo ve sběru papíru, jsem čekala dva týdny na odpověď oznamující, že mi pár věcí chybí. Já ovšem věděla, že jsem je poslala, a tak jsem udělal první ze série chyb a jala jsem se vysvětlovat, že už ode mě vše mají. Poté bohužel následovalo další dvoutýdenní odloučení, po kterém přišla odpověď, že lékařskou prohlídku podstoupit musím z absurdních důvodu mého pravěkého pobytu tenkrát na západě v Mexiku. A  rentgen hrudníku k tomu (tubera?). Do odletu deset dní a autorizovaná lékařka pro ČR jen jedna. Cena, aby se neřeklo, krásně  zaokrouhlených 4300 káčé českých (ouch poprvé). Do poslední chvíle jsem věřila, že se podaří všechno odeslat poštou včas, oni si to včas přiřadí, vízum pošlou a v původně planovaný termín tradá na druhou stranu planety. Abych si to pojistila, nechala jsem i rozlučku na původní termín. Chyba lávky. Pro dobrotu na žebrotu. Cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum. Vono si to přišlo s půldenním zpožděním. Ale všechno zlé je k něčemu dobré, aspoň jsem si užila neuvěřitelně dlouhé a božské babí léto!

Dále tu v rámci příprav máme pořízení proklatě drahé letenky (dvacka za jednu cestu, ouch podruhé) a hlednání ubytování. To lze na dálku dost těžko, a tak se budu muset spolehnout na typy od organizace, přátel, cizích lidí v Austrálii, na které jsem dostala kontakt, které usilovně otravuju e-maily a kteří se na mě určitě strašně těší, a operativní řešení situace na místě.

Co se týče státní sféry, musím čelit výzvám typu: zdravotní pojištění, sociální zabezpečení, hromady byrokratických dokumentů, které JE potřeba vyplnit, mezinárodní řidičský průkaz či předpřipravení formulářů a příloh pro podání daňového přiznání.

Také loučení se se současnou prací mi dalo zabrat. Během téměř dvou let práce na mexickém velvyslanectví jsem tam navázala cenná přátelství, zvykla jsem si na každodenní feťáckou dávku španělštiny nitrožilně, zanesla jsem budovu úřadu spoustou svých věcí (viz filmové klišé vynášení krabic vzpomínek při vyhazovu z práce). Bohužel musím do odchodu zahrnout i další kolo byrokracie. Přišly a zase odešly pochybnosti.

Potom řeším záležitosti typu účty v bance, investice, spoření, telefonní účet, předplatné novin a časopisů (The Economist za mnou snad naštěstí poputuje). Se slzami v očích prodávám svojí brand-new Lagunu.

Následují preventivní návštěvy lékařů, kterým bych se díky tomu snad mohla v Austrálii vyhnout (ťukťuk na dřevo). Poslední darování krve před odjezdem. Nákup potřebných léků a vitamínů. Rady od kožaře (ozónová díra nad Austrálií je už prý viditelná pouhým okem). Návštěva kadeřnice, kosmetičky, mani a pedikúry, atd.

No a potřebné nákupy: typicky české dárky (any idea what that should be??), vyměnit alespoň nějaké peníze, nákup lehčího a rychlejšího notebooku (ten původní - váha 5 kg a nabíhání operačního systému 10 min). Pořídit průvodce a adaptér do elektrické zásuvky.

Na závěr přichází kapitola nejtěžší - lidé. Přes známé sbírám kontakty na Čechy, kteří v Austrálii byli/budou/jsou, a zjištuju, že je to zhruba 90% české populace. Ne, vážně, až mě to překvapilo, kolik takových lidí je. Velká část z nich se dokonce rozhodla přesídlit na opačnou polokouli natrvalo, což mi mimo jiné predikuje jako můj osud téměř každý, komu se o své roční stáži zmíním (k nevelké radosti mé rodiny). Prý existují v podstatě tři varianty - a) najdu si frajera a zůstanu tam b) najdu si frajera a přivezu ho do ČR c) jedna s předchzích variant + potomek. Nicméně to úplně nejtěžší je především rozloučení se se všemi, které mám ráda a kteří mi budou chybět. Tečou potoky slz, všechny zvu na návštěvu a všichni mi slibují, že "určitě přijedou", je to těžký.

Ale jsem si jistá, že rok uteče jako voda, a konec konců máme maily, skypy, facebooky a podobné vylomeniny, díky kterým spolu budeme vlastně bez ustání. Takže vzhůru Down Under...