Člověk se ani nerozkoukal a přišel podzim - změna ročního období je citelná. Počasí nijak nehraje na přestupný rok, a tak se podzim ohlásil už 29.2. února znatelným ochlazením a deštěm. Deštivé a spíš chladné bylo i celé léto, nicméně ke konci února si vzpomnělo, jak má vlastně vypadat, a vydalo ze sebe, co mohlo. Proto byl zlom do podzimu tak do očí bijící. Březen byl zahájen celonoční bouřkou a průtrží mračen, která ochromila půlku města a vytopila pár vlakových stanic. Druhý březnový víkend už je krásný, takové naše babí léto. Je sice jasno, ale žádné ohromující teplo, koupání bych si možná odpustila.
Dost ale o počasí, teď se stručně pokusím shrnout své aktivity za uplynulé dva měsíce:
Po odjezdu tří českých kamarádů je za tři dny vystřídal další, který přiletěl z Indonésie a po čtyřech prospaných dnech v Sydney pokračoval do Kiwilandu za prací. Koukli jsme se spolu na zahájení oslav čínského nového roku vodního draka, které jsou největšími vně asijského kontinentu. Rozmanitý program trval přes dva týdny a byl zakončen dlouhým barevným a exotickým průvodem středem města (ten jsem ale prošvihla). Dojem, že Sydney je malá Asie, byl definitivní.
Došlo na první loučení se člověkem, kterého jsem poznala až tady – se Španělem Luisem, který se po osmi měsících studia angličtiny vrací do nezaměstnaností zmítaného Španělska. Bylo milé tu mít někoho, s kým jsem si mohla udržovat španělštinu, a navíc byl Luis mým vděčným kulturním doprovodem na mnoha kulturních akcích, kam bych těžko dostávala někoho jiného (klasická hudba, opera, latina). Naštěstí mě oslovili dva Češi, toužící po soukromé učitelce španělštiny, a tak si ji společně s nimi jednou týdně dvě hodiny oprašuju nad šálkem white flat latte a croissantem.
Ve čtvrtek 26. ledna jsem spolu s jedním z nich a zbytkem Austrálie oslavila Australský den – nejvýznamnější svátek země. Centrum města bylo narvané lidmi a konali se různé zábavné akce jako závod přívozů, přelety armádních letadel nad Harbour Bridgem, hudební vystoupení na pódiích rozesetých po celém centru či přehlídka všech policejních jednotek. Počasí vyšlo nádherně, a tak jsme se i trošku připálili. Den jsme zakončili po australsku grilováním na střešní terase (na pláži by to bylo ještě stylovější).
Následující den jsem konečně navštívila budovu slavné Opery zevnitř – byla jsem na remastrované verzi originálního filmového muzikálu West Side Story s živou hudbou. Mrazilo mě z toho v zádech a vůbec jsem nechápala dirigenta, jak to všechno zvládnul přesně na čas, aby se trefoval do zpěvu herců na plátně. Hlavní sál Opery není nijak přehnaně velký a podium je dokonce tak malé, že se tam nevejde celý orchestr. Akustika sálu je nicméně úžasná, a tak jsem se zařekla, že se tam určitě ještě vrátím.
Dva víkendy za sebou jsem také zažila živou hudbu v parku Domain. Poprvé to byl Symfonický orchestr v rámci Sydney festivalu, podruhé Opera Lovci perel od George Bizeta, ze které jsem sice neznala jedinou árii, i tak jsem si ji nicméně s piknikem v trávě užila. Vedle nás sedící skupinka jihoameričanek byla velmi komunikativní, a tak jsme jako bonus dostali šampaňské. Podle těch dam byl náš piknik příliš zdravý (sendviče a zelenina s různými dipy, voda). Alkohol byl v místě konání zakázaný (ostatně jako všude jinde na veřejných prostorech v Austrálii), to však tyto ženy nezastavilo. Všechny omezující a nelogické zákony podobného typu tu porušují jedině jiné národy (evropské a americké, Asiaté si netroufají). Podobně nezajímá Italy a Francouze, že se na veřejných prostorech nesmí kouřit, prostě si zapálí. A není to tím, že by chtěli rebelovat, zkrátka je vůbec nenapadne, že by takový zákaz mohl existovat.
Teď už dost zkratkovitě pár dalších významných událostí léta:
 |
| Manly Surf Competition |
Byla jsem se kouknout na pláži Manly na surfařských závodech, ale nakonec jsem se natolik zamilova do šnorchlování na Shelly Beach, že jsem je promeškala. Následný punkrockový koncert na pláži v provedení maximálně patnáctiletých slečen byl zajímavý jen pro svou lokalitu, a tak jsme jim byli schopni obětovat jen pár minut.
Konečně jsem si pořídila členství ve fitness centru, která je zaměřené na jógu a pilates. Má i posilovnu, se kterou mě seznámí osobní trenér Mitch. Zatím se užívám hlavně vedených hodin ve studiu, zvlášť úterý je výživné. Po uklidňující hodině jógy, kdy jsem tak zralá na spaní, následují zabijácký intervalový trénink obsahující mnoho způsobů skákání, běhání a zdolávání schodů, který je zakončený deseti minutami tvarování pekáče buchet. Tak snad se dostaví výsledky.
V práci jsme pořádali první větší akci v Parlamentu, na které se představilo mnoho řečníků z různých kultur. Tématem byl Mahatma Gandhí a jeho principy. Také se předávali ceny nejlepším účastníkům soutěže o esej na stejné téma. Večer se povedl, hudební vsuvka byla příjemná, a tak jediným nepovedeným okamžikem bylo představení mé osoby jakožto "koordinátorky projektu z Československa". Moderátor později popřel, že by něco takového řekl, ale očití svědkové potvrdí.
 |
| Výzdoba obýváku před party. |
V našem bytě se konala první velká párty a byla Polská s tématikou devadesátkového polského popu. Jakmile se dostavila horda dvaceti Poláků, vyklidila jsem bojiště a přesunula se strávit noc do azylu přátel, kteří kolaudovali byt. Po návratů domů následující den odpoledne (dala jsem jim dost času k probuzení se, překonání opice a opuštění našeho bytu) jsem málem nepoznala náš obývák. Alkohol se linul ze všeho, stolem počínaje a zdmi konče. Původně béžový koberec nabyl roztodivný flekatý vzor. Kuchyň raději nebudu komentovat, koupelna vypadala k mému překvapení obstojně. Za dva dny se podařilo zlikvidovat nejhorší, díky zapůjčení speciálního stroje na čištění povrchů.
Upadla jsem. Při běhání. Zakopla na chodníku. Nemehlo. Půlka holeně rozedraná o beton. Přeháním, ale bolelo to. Fáze uzdravovacího procesu na obrázku. Tak probíhá testování mého nového fotoaparátu.
 |
| Asi největší freak celého průvodu. |
V Sydney se konal Mardi Gras – super homo festival, na který se sjíždí lesby, gejové a queers z celého světa. zazpívala jim Kylie Minogue a podpořil je (sebe) George Michael. Akce trvala okolo tří týdnů, zlatým hřebem byl průvod centrem města s vyzdobenými alegorickými vozy. Byla jsem se kouknout a stálo to za to. Během tří hodin se Oxford Street prošli: zdravotníci, motorkáři (dykes on bikes), vodní polisté, wrestleři (já věděla, že ten sport je gej!), plavčíci, policisté, hasiči, muslimové, křesťané, židé, Indové, senioři, tělesně postižení, Google, sado-maso, příznivci kůže, mužští přívrženci dámského oblečení a make-upu...Ani déšť je nezastavil. Sem tam se objevilo dámské ňadro či muž v kožených tangách. Většina leseb vypadala hodně machisticky. Otázka za deset bodů: na obrázku je muž nebo žena?
Darovala jsem plasmu. Trvalo to 40 minut a nebylo to moc příjemné. Pak mi volali, jak mě mají rádi. Hezký pocit. Další hezký pocit byl z koktejlů mého španělského studenta ve Water baru. A z bazénu v botanické zahradě se slanou vodou. A z české večeře – spojení hermelín, bramboráky, býčí lýčka a halušky bylo nezapomenutelné. Už si asi odvykám na českou kuchyni.
A naprosto nebeský zážitek byl z F A T B O Y S L I M A a jeho dýdžejského nářezu v Enmore Theatre v Newtownu. Místo mi připomínalo Roxy, dobrá atmosféra, skvělý set i show. Fatboy má sice už svoje roky, ale pořád má hraní v ruce. Tančili jsme jako o život. Skončili jsme zpocení víc než ze sauny.
That guy will seriously be fucking in heaven!
