Navštívit Austrálii a nevyzkoušet surf je jako zajít dostihy a nevsadit si ani na jednoho koně – to se zkrátka nedělá. Proto jsme za první zastávku při naší cestě po pobřeží na sever zvolili surf camp.
Tábor pro surfaře
Na doporučení jsme se rozhodli pro školu s příhodným názvem Waves Surf School, která obvykle působí v Seal Rocks. K našemu štěstí se však přes léto přesunuli dočasně více na sever do turisticky méně natřískané lokality – Forsteru. Vybrali jsme si dvoudenní kurz ze dvou důvodu – z časového a fyzického. Naše cestování mělo hodně naplánovaných zastávek na poměrně málo času a naše fyzička nebyla špatná, ale i tak jsme si říkali, že by nám dva intenzivní dny mohly stačit. A přesně tak to bylo.
Po složitém hledání objektu dočasného sídla campu jsme se dostali na místo. Naše orientační schopnosti nejsou špatné, nicméně surfaři obývali rozsáhlou vilu, u které byla na příjezdové cestě cedule „na prodej“, a to nás zmátlo. První, koho jsme viděli, byl surfař jak poleno Erik, který si nechal říkat Eca. Přišel nás na štěrkovou příjezdovou cestu uvítat bosý, v poloroztrhaném tričku, s odbarvenými blonďatými dlouhými vlasy, naušnicí v nose a s výrazným opálením. Ubytovali jsme se v pokojích nějakých lidí, kteří ve vile očividně žili, ale momentálně tam nebyli. Já s kamarádem měla pokoj nějaké holky, která měla ráda plyšáky, Johna Deppa a citáty. Připadali jsme si trochu jako ve Vyvolených, ve vile bylo neuvěřitelné množství ložnic i koupelen, obrovská kuchyně, venkovní terasa s bazénem, přístřešek pro grilování, reproduktory sound systému zabudované ve stropě několika místností, lounge místnost s velkou televizí a x-boxem... a na dvorku neurčitý počet psů a koček. Bonusem byl nechutně obrovký pavouk u bazénu na rozsáhlé síti, kterého jsme objevili první večer a k našemu velkému znepokojení ho tam už druhý den neviděli.
Úvodní večer v campu byl poklidný, seznámili jsme se s první skupinkou surfařů, s instruktory a jejich slečnama, co ve vile vařily a uklízely (i když se nám to snažily vyvrátit). Ráno jsme brzy vstávali a vyrazili na pláž. Čekala nás úvodní instruktáž na souši, pak už jsme si oblékli neopren a hurá do vln. Bylo nám řečeno, že největším nepřítelem surfaře nejsou žraloci, nýbrž ostatní surfaři, slunce a v neposlední řadě on sám sobě. Slunce ten den bylo schované, a tak jsme měli o starost méně. Ono se opravdu dalo považovat za úspěch, když se člověk nesrazil s někým jiným nebo nedostal po hlavě cizím či svým surfem . Nejtěžší na surfování je chápat vlny a umět je číst. Určit správně moment, kdy vlnu chytnout, to znamená zaregistrovat ji, když se blíží, začít pádlovat, sladit svoji rychlost s vlnou a pokusit se postavit. Tohle všechno bylo poměrně snadné s instruktorem za zády, daleko méně snadné na vlastní pěst.
Dle osobního pohledu bych surfování přirovnala k rybaření (neděste se, vysvětlím). Rybář musí sbalit všechno rybářské náčiní, připravit návnadu, a pak už jen čekat na kořist a ve správný moment ji přitáhnout. Surfařovi počáteční obstrukce spočívají v překonání lámajících se vln a dopravení sama sebe do klidných vod. Jak je jednou tam, není kam spěchat. Může se spokojeně nechat houpat a čekat na tu správnou vlnu. Pak ji chytit a vychutnat si ji. Ze začátku jsme se chybně pokoušeli chytit každou vlnu, což nás stálo hodně energie, protože ty nepovedé nás vždycky donesli až k pobřeží a před námi byl vysilující úkol dostat se zpět za lámající se vlny.
Dopoledne jsme surfovali asi tři hodiny, pak nám připravili oběd na grilu u pláže a skupinka ostatních učedníků byla odvezena zpět do Sydney. Před námi bylo odpolední zkoušení nabitých znalostí v praxi až do zataženého a deštivého podvečera. Po večeři jsme se dívali na surfařské filmy (neuvěřitelné, kde všude se dá surfovat, a co všechno s tím prkýnkem můžete dělat) a poklidně jsme šli načerpat energii na druhý surfařský den. V noci přijela další skupina surfu-chtivých.
Druhý den má podobný charakter jako ten první - je rozdělen do dvou surfovacích sekcí, mezi kterými nás občerství oběd na pláži. K nepřátelům přibyde slunce, žraloci se zatím drží zpátky. Krásně si spálíme jediné možné části těla, které nejsou chráněny neoprénem a na které obvykle při nanášení krému zapomenete – nárty, uši, nosy a ruce (od zápěstí k prstům). O poznání víc nás bolí svaly. Po sportování zajdeme na zasloužené pivo a přispějeme do společné kasičky na punč. Po večeři nás totiž čeká zábava. Naši surfaři připraví asi 15 litrů punče, který za ten večer úspěšně v patnácti lidech vypijeme. Někdo má jen skleničku, někdo má trochu víc. Hrajeme picí hry, aby hladina alkoholu trochu klesla v nádobě a stoupla v krvi, improvizoveně dáváme dohromady hudební těleso v sestavě bonga-kytary-zpěv, někdo skáče do bazénu (oblečen), další náruživě tančí...no sranda.
Crescent Head
Ráno už je to trochu míň zábavné, protože ostatní musí na surf a my musíme vyrazit na cestu dál na sever. Kocovina po punči je snad ta nejhorší. Naštěstí funguje rada jednoho ze surfařů, že moře vás vyseká i z té nejhorší kocoviny. Po cestě se vykoupeme a opravdu nám je zázračně líp. Dojedeme do Crescent Head, letního dovolenkového městečka s velkým karavan kempem, golfovým hřištěm, kilometry pláží a vynikající pekárnou. Poměrně obtížně hledáme ubytování, nakonec zůstáváme dvě noci v motelu u cesty, který je naším nejdražším ubytováním výletu ($40/noc), ale nelitujeme. Dostaneme tip na sledování klokanů, kteří prý chodí večeřet na místní fotbalové hřiště po setmění, a neůspěšně je vyhlížíme oba večery. Zábavu nacházíme ve vození se po proudu v rameni moře do vnitrozemí vytvořeném při přílivu a v opačném směru při odlivu. Poblíž městečka se nachází přírodní rezervace Hat Head a neuvěřitelně dlouhými a širokými prázdnými plážemi, které příležitostně slouží jako cesta pro auta. Večer se koukáme na animovaného „Já padoucha“.
Coffs Harbour
Coffs Harbour
Po dvou dnech opět vyrážíme na cestu, naším cílem je Coffs Harbour, o poznání větší přímořské město. Bydlíme v nejhorším ubytování našeho výletu - v hostelu s palandami v místnosti, kde stojí horký vzduch. Před vchodem máme smrduté kontejnery, takže se nedá větrar, koupelna má rozměry 2x2m a její dvěře nejdou přes architektonickou chybu pořádně otevřít. Sprcha je buď vařící nebo ledová. Nicméně lokalita hostelu a příjemní majitelé vše kompenzují. Bydlíme hned vedle krásné pláže (hlavně hvězdné noci jsou uchvacující) a majitelé mají v rukávu grilování, různé nabídky aktivit a půjčování vodního vybavení. Jeden den si půjčujeme prkna, abychom vyzkoušeli ještě jednou surf, moc mi to teda nejde. V podvečer si zaskáčeme ze sedmi metrového mola do moře (skrčit nohy byla velká chyba!) a jdeme se odměnit indickou večeří.
Na okrajích Coffs Harbour se nacházejí banánové a avokádové plantáže, kterými je město proslulé. Všichni se tu fotí u obřího nafukovacího banánu u cesty, my ne (foto je pouze ilustrační). Poslední ráno se jedeme nasnídat na nádhernou vyhlídku nad město a poté se vydáváme více do vnitrozemí na poslední bod naší cesty.
Dorrigo
Dorrigo je národní park s kusem deštného lesa zachovalým ve stavu z doby, kdy byla celá oblast jedním velkým deštným lesem. V současnosti však v oblasti převažují pastviny. Nocleh na jednu noc nacházíme v nejlevnějším ubytování výletu ($22/noc)– ve westernovém městečku (my obýváme chatku Saloon). Projdeme si značenou trasu deštným lesem, pokocháme se pohledem na vodopád Danger a popovídáme si s postarší Češkou Janou, která vlastní místní supermarket typu koloniál. Už je v Austráli s manželem Karlem přes čtyřicet let a vrátit se nechce, prý to u nás nestojí za nic. Přesto ale v jedné části vyprávění příběhů neovládne emoce a oči se jí zalijí slzami.
Těšila jsem se na romantický večer vzdálená od civilizace, ale psí vytí v dáli a vyprávění kluků o postiženém nebezpečném synovi majitelů ve sklepení pod námi spolu s neproniknutelnou tmou venku moje představy o večerním rozjimání uprostřed ničeho spolehlivě zabijí. Usínám ještě před desátou na posteli s koženou pelestí.
Návrat
Poslední den road tripu je v podstatě z devadesáti procent věnován cestě zpět do Sydney, jelikož jsme až dosud mířili jen na sever nebo západ. Cestou míjíme spoustu cedulí s upozorněním na divoká zvířata přecházející silnici a statistikami přejetých klokanů a koal za tento rok (čtrnáctý den roku šest koal!). Koukáme jak bláznivý z okýnka auta a zrakem pročesáváme bush i koruny stromů, ale nespatříme ani zajíce. Cestou stavíme v Anna Bay na „největších písečných dunách na jižní polokouli“ (spoustu věcí tu takto pojmenovávají). Je to opravdu působivé – 32 km dlouhý a v některých místech až kilometr široký písečný pás táhnoucí se okolo pobřeží. Pohyblivé duny dosahují někde i výšky 30m. Bohužel dorazíme na místo příliš pozdě na půjčení si motokár, a tak se jen proběhneme pár dunama a pádíme dál. Zastavíme už jen jednou na chvilku na pláži poblíž Newcastelu, kde sbíráme krásné mušle a pozorujeme kiteboardisty, ale potom už bez zastávky domů, i tak se vracíme pozdě večer hladoví, nicméně spokojení se zážitky z výletu.
The End.