Český roadtrip po zemi australské – část první – úvod a hory

Číslo čtyři bylo vždycky mým šťastným číslem. A ukázalo se, že je šťastným číslem i pro počet účastníků výletů kamkoliv, zvláště pak těch intenzivních a za neznámem. Přesně čtyři jsme totiž byli pro dvoutýdenní cestování po Novém jižním Walesu. Dva kluci, dvě holky, jeden pár a dva přátelé (což se ukázalo poněkud zavádějící pro lidi, které jsme na cestě potkávali).

Počet cestovatelů je to ideální proto, že výsledný výlet vychází ve výsledku  (wow, tolik slov na “v“ najednou po sobě jdoucích):

• nejekonomičtěji – půjčení auta se rozdělí mezi takový počet lidí, že vyjde velmi levně; hromadné nákupy potravin; ubytování v pokojích pro čtyři, které nestojí o moc víc než individuální pokoj

• nejpraktičtěji – pět lidí v autě už by se mačkalo, méně už by bylo dražší a hůř by se shánělo ubytování

• nejefektivněji – každý (v našem případadě tři z nás) přijde se svými návrhy aktivit a po celkem snadném konsensu (tří z nás) se následně vyberou ty nejzajímavější. Je tedy zaručena pestrost aktivit a zároveň není narušena harmonie mezi cestovateli (většinou). Ve více lidech už si dovedu představit, že by vznikaly kolize a tvořily by se skupinky podle preferovaného programu. Kdyby měl náš čtvrtý člen k sobě někoho s podobnými postoji, už by se nejspíš (určitě) trhli. Jako skupina jsme také dosáhli téměř dokonalé souhry a efektivity při ranním balení a opouštění pokojů, někdo se postaral o nádobí, jiný o odpadky, další o zbylé potraviny v ledničce (občas teda zbyly jako neúmyslný dáreček pro majitele). 

Naše putování mohu směle nazvat roadtripem, jelikož jsme na každém místě zůstali maximálně tři dny. Nejprve jsem se podívali do Modrých hor, pak jsme se pokusili asimilovat v surfařském táboře a pokračovali jsme po pobřeží dále na sever. Výlet jsme zakončili návštěvou národního parku a celodenní cestou zpět na jih do Sydney. Celkem nějakých 2000km. Ale vezmu to pěkně po pořádku.

Blue Mountains aneb Modré hory

Blue Valleys

Modré hory jsou poněkud zavádějící název, jelikož se v podstatě nejedná o hory, ale o rozsáhlý komplex náhorních plošin a propadlých údolí. Modré se prý jmenují pro jemný modrý opar vznášející se nad nimi a pocházející z oleje četných eukalyptů. Já si žádného modrého oparu nevšimla, to měl nejspíš někdo z vůně eukalyptového oleje halucinace.

Three Sisters

Náhorní plošiny v nadmořské výšce okolo 1100 metrů jsou osázeny městečky, kde se návštěvníci mohou ubytovat a vybrat si ze značného počtu značených túr velké škály náročnosti – vybere si každý. Najdete tu místa, na jejichž shlédnutí vám stačí jen vystoupit z autobusu (pro extrémně líné existuje i možnost pouze vyhlédnout z okýnka), mezi která se počítá i největší marketingová atrakce správců Modrých údolí – skalní útvar nazvaný Tři sestry (podle Antona Pavloviče Čechova nebo podle české punk pub rokové kapely ??-definice přebraná z jejich oficiálních stránek). Jiné trasy však mohou být velmi náročné a dlouhé. Na ně je třeba se dostatečně zásobit vodou a energií, jelikož po trase nenarazíte na hospůdku/kiosek po každých pár kilometrech jako v českých horách. Kromě bujné přírody, rozmanitého ptactva a pár osamělých chodců tu nenarazíte na nic. A pocit je to krásný. 

Wentworth Falls

Všechny trasy v podstatě vykazují stejný profil  - začínají sestupem, pokračují údolím a končí náročným výstupem zpět na plošinu (ten se v jednom případě ukázal jako fatální). Většina z nich je ozdobena krásnými vodopády a přírodními jezírky. Ve stromech pokřikují bílý, barevní a vzácně i velký černí papoušci. Na cestě vás často překvapí různé druhy ještěrů, nic pro lekavé typy. V jezírkách svítí červeně do dálky raci (roztomile pojmenovaní yabbies). Tím už nicméně výčet fauny končí, nenarazili jsme díky bohu na žádné hady, ani nijak zvlášť otravný nebo nebezpečný hmyz (za nejotravnější prohlašuju termity, ale ani těch nebylo moc). A údajné klokaní bobky na cestě za projev fauny nepovažuju. 

Red Hands Cave

Narazili jsme také na kousek historie v podobě Red Hands Cave (jeskyně červených rukou). Jedná se o umělecké dílo vytvořené původními obyvateli Austrálie. Aboriginci v jeskyni nanesli na stěnu sedmdesát červeně orámovaných rukou pomocí foukání červeného barviva přes prsty. Podobné dílo se nachází na více místech Austrálie a pravděpodobně určovalo teritorium určité skupiny lidí. Něco jako když si pejsek očůrá patníká a říká tím "tady jsem pánem já".

Občas jsme se museli prodírat zarostlou cestou, na kterou bych bývala brala mačetu. Tady se ukázalo jako neuvážené moje ranní rozhodnutí pro krátké šortky, nohy jsem měla kvalitně ošlehané. Celkem jsme se zdrželi tři dny, nachodili okolo 35km (s velkým výškovým převýšením!) a propotili všechno oblečení, co jsme měli. Je přece jen léto a po všechny dny bylo jasno.

To be continued....těšte se na pravé surfaře, víc moře a zoufalé hledání klokanů a koal!

Rok 2011 je mrtev, ať žije rok 2012!

zpytuju před vámi své svědomí z dlouhé příspěvkové odmlky, ale znáte to, Vánoce, oslavy příchodu nového roku, letní prázdniny... Teda ty letní prázdniny se v souvislosti se dvěma předchozími obvykle nezmiňují, jenže v Austrálii jsou možná důležitější než křesťanské svátky samotné. Lidé si tu obvykle berou volno 23. prosince a do práce se vrací nejdříve (ti méně šťastní) po dvou týdnech, velká část však ne dříve než za měsíc. Mnoho firem dokonce úplně zavírá a dává svým zaměstnancům nucené volno. Rychlost kancelářského života zvolňuje, resty se odkládají a všichni spěchají na pláž. Surfing, plavání, bodyboarding, mořské kajaky, šnorchlování a potápění nahrazují tvorbu tabulek a grafů, obchodní jednání a strategická rozhodování. Není totiž s kým obchodovat ani jednat. Tahle pracovní (anti)morálka vrcholí 26. ledna Australským dnem – nejvýznamnějším státním svátkem, o jehož oslavách se dozvíte v příštím příspěvku. Jen bych předeslala, že už teď jsou obchody zavaleny vlasteneckými výrobky a zboží přejímá obaly s motivem australské vlajky.

zpátky z budoucnosti do minulosti, pokusím se ve stručnosti popsat, co se v Sydney za poslední měsíc událo.

Skon Václava Havla

Informace o smrti našeho bývalého prezidenta Havla se ke mně dostala skze česká média téměř bezprostředně po jejím zveřejnění a musím říct, že mě hodně zasáhla. Václava Havla jsem si vážila jako člověka, politika i dramatika a jeho vize a myšlenky mi připadaly moudré a leckdy prozíravé, byť jsem nesouhlasila se všemi. Pravděpodobně i značná vzdálenost od rodné vlasti přispěla k vyvolání poměrně silných emocí, když jsem v českých médiích sledovala reakce českého národa a v zahraničních médiích (včetně těch australských) četla reakce politiků, zpomínání a nekrology. Proto jsem uvítala iniciativu českého konzulátu v Sydney, který uspořádal v pátek 23. prosince večer poslední rozloučení s Václavem Havlem. Pronajali prostor v centru Sydney, pozvali české krajany, pořídili projektor a plátno a přenášeli přímý přenos z pohřbu ve Svatovítské katedrále. Také přinesli kondolenční knihu, do které mohl kdokoli napsat svoje osobní rozloučení s bývalým prezidentem. Sešlo se nás asi 30 Čechoslováků, za konzulát přišla nová mladá paní místokonzulka, která do Sydney přicestovala teprve před dvěma měsíci, a tak byla paradoxně z nás všech nejkratší dobu v Austrálii. Nejprve promítání provázely technické potíže, přenos byl pomalý a sekal se, ale problém se podařilo vyřešit a druhá půlka pohřbu s proslovy už byla technicky v pořádku. Místokonzulka se nám svěřila, že by chtěla rozproudit v Sydney českou kulturu a přivézt do Austrálie české filmy, včetně Havlova Odcházení. Snad se jí to podaří.

Vánoce

Veselé Vánoce

Vánoce pro mě byly hodně zvláštní a vlastně jsem si v hlavě musela pořád opakovat, že to jsou Vánoce, abych to nezapomněla. Všechno bylo jinak, počasím počínaje a vánoční výzdobou konče. Teda všechno až na komerční stránku Vánoc, ta byla v Austrálii stejná – obchody praskající ve švech, narvané lidmi zoufale shánějícími dárky. Jinak ale nikde nevidíte vánoční trhy, necítíte svařák a výzdoba města je okleštěna na pár ozdobených jehličnanů na nejfrekventovanějších místech města a jednolité ošklivé plakáty hlásající „Merry Christmas“. Ani lidé svoje domy moc nezdobí (až na pár výjimek ve stylu amerických domů potažených světelnými řetězy od sklepa po půdu s nevkusnými nafukovacími svítícími Santa Clausy v životní velikosti s pytlem dárků přes rameno imitujícími zoufalý pokus přelézt balkónové zábradlí). Vánoční stromečky rovněž nejsou žádný hit, na ulici je nikdo neprodává, když už, tak maximálně malé jehličnany v květináčích. My jsme si jeden velký a přírodní objednali se spolubydlícími online, ale nikdy nám nebyl doručen. Tahle „nevánočnost“ je z velké části dána tím, že se v Austrálii nachází mnoho lidí jiného vyznání než křesťanského (podle výsledků posledního sčítání lidu z roku 2006 uvedlo  64% obyvatel jako své vyznání křesťanství, nyní to jistě bude daleko nižší číslo), což degraduje Vánoce v jejich významnosti.

Já, byť ateistka, slavila tyto náboženské svátky v duchu české i australském. Pro Australany je nejvýznamnější 25. prosinec (Christmas Day), kdy se rodina obvykle schází ke slavnostnímu obědu a předávají se dárky. Štědrý večer (Christmas Eve) pro Australany neznamená nic víc než předvečer hlavního slavení. Proto jsem se s radostí sešla s českými přáteli a Štědrý večer oslavila po našem – smažená ryba (místo kapra mečoun, co naděláte), bramborový salát a dokonce nějaké to cukroví. I pohádka byla – Šílení smutná princezna na DVD. Neckář s Vondráčkovou válí, opět jsem si uvědomila, jaké jsme dřív uměli produkovat skvosty. Netradiční byl ovšem celý bílý den před večeří, strávený na pláži, k obědu pizza (tady zlatá prasátka neoperují) se šampaňským v beach baru.

Na Christmas Day jsem byla pozvaná australským kamarádem Adamem na jeho rodinnou oslavu. Nejprve jsem se zdráhala narušovat rodinnou atmosféru, ale nakonec jsem byla moc ráda, že jsem pozvání přijala. Sešlo se nás deset v domě Adamovy sestry, všichni mě srdečně přivítali u slavnostní tabule a dokonce jsem dostala i drobné dárky. K obědu se podávaly jako předkrm krevety naložené v chilli, jako hlavní chod vepřová kotleta s brambory a zeleninou a jako dezert čokoládový dortík se zmrzlinou. Dárky se předávaly u stolu a lidé si je navzájem podávali najednou, což bylo velmi rozdílné od našeho rituálu postupného předávání dárku, které se nashromáždí pod vánočním stromečkem. 

Rodinný oběd

Boxing Day, tedy 26. prosince je považován za další rodinný den, kdy se schází širší rodina a dojídají se zbytky po opulentních hodech předchozích dnů. Mimochodem název Boxing Day nemá původ od slova boxovat, ale od slova box=krabice. Služebnictvo v minulosti dostávalo od panstva volno a s ním vánoční balíček (=box) s výslužkou (peníze, potraviny). To už se teď pochopitelně nedělá, ale název Boxing Day zůstal. To jen taková malá etymologická odbočka.

Rolex Yach Race

Tento den je často spojen se sledováním sportovních aktivit typu koňské či psí dostihy. Já se šla s přáteli podívat na tradiční závod plachetnic, který každoročně startuje v Sydney a končí v hlavním městě Tasmanie Hobartu. z útesu nad Watson Bay se nám naskytl dechberoucí pohled na osmdesát plachetnic vyrážejících najednou na svou 2000km dlouhou trasu. 

Dort Pavlova

Po závodě nám vyhládlo, s díky jsme tedy přijali pozvání na další rodinný oběd, tentokrát s dýňovo-mangovým salátem a prosciuttem. Jako dezert se podával dort Pavlova, který je považován za národní kulinářský skvost, ačkoli o jeho původ se vedou spory s Novozélanďany. Dort byl vytvořen a pojmenován na počest ruské baletní tanečnice Anny Pavlovy, která ve dvacátých letech minulého stolení cestovala po obou zemích v rámci svého tanečního turné. 

Silvestr

V Austrálii je krásné pravidlo (apeluji na vládu ČR toto pravidlo zavést i u nás!) nahrazovat volno za sváteční dny připadající na víkend během následujících pracovních dnů. Díky tomu byl pracovní týden mezi Vánocemi a Silvestrem jen třídenní. Já sice musela chodit do práce, ale měli jsme omezou pracovní dobu a moc se toho neudělalo. V pátek večer už jsem netrpělivě očekávala příjezd tří přátel z ČR, kteří přiletěli na necelé tři týdny a se kterými jsem následně procestovala část Nového Jižního Walesu (o tom v dalším příspěvku). Dorazili značně unavení z mrazivého korejského Seoulu po téměř dvou dnech cesty. V plánu bylo oslavit Silvestra a příchod roku 2012 co možná nejodlišněji od ČR. U nás obvykle jedeme na nějakou chatu na horách, užíváme si sněhu a zimy a šampaňským si připíjíme s párou jdoucí od úst. V Sydney jsme nejprve vyrazili na Manly pláž, pak grilovali na terase a uvítali Nový rok s dalšími čtyřmi miliony lidí nad přístavem, sledujíce jeden z nejspektakulárnějších ohňostrojů světa (jehož cena se vyšplhala na 6,5 milionů dolarů). Sehnat místo k jeho sledování však nebylo jen tak. Město Sydney vydalo seznam míst, ze kterých bylo možno ohňostroj sledovat, spolu s jejich kapacitou a omezeními. Na většině z nich nebyl povolen alkohol a dostat se na ta nejprominentnější znameno buď nutnost koupit si vstupenku nebo si jít stoupnout do davu už od časného odpoledne, jelikož jejich kapacita byla brzy naplněna. My jsme měli jedno místo vyhlídnuté, ale nakonec jsme už v mírně podroušeném stavu následovali dav a skončili trochu jinde. Nebylo to ale na škodu, byť se nám podařilo vidět jen část z celkových šesti odpalovacích míst (všechna nicméně nemohl vidět téměř nikdo). Po patnáctiminutovém představení doprovázeném vzdechy a nadšenými ovacemi diváků jsme se vrátili domů a pokračovali v oslavách až do časných ranních hodin.

Následující den už nás čekal začátek tvou cestovatelských týdnů, ale o tom až v dalším příspěvku. Máte se na co těšit!